Růže pro zlodějku

Dýka

Oba dva jsme šli vedle sebe ztichlou chodbou. Oba dva jsme byli ztichlí. Cítila jsem na sobě pohledy stráží. Všichni ti muži mne tu vídávali jako služebnou, nyní tu jsem jako manželka krále Nicholase. Zvláštní pocit. Rozhodně jsem si tak nepřipadala.
Vešli jsme do hodovní síně. Tentokráte jsem seděla u stolu po boku Nicka. Ale také po boku Gustava. Poklonila jsem se šlechtě. A všichni ostatní se poklonili také. Bylo mi to nepříjemné, a proto jsem okamžitě usedla na židli. Zadívala jsem se na prázdný stůl s krásným prostíráním. Zlatý příbor, zlaté ubrousky. Copak dnes se bude podávat na večeři? Myšlenky mi znovu zaběhly k Augustovi. Nemůže odejít. Teď ještě ne. Ale kdy? Pro mne by bylo nejlepší, kdyby neodešel nikdy. V tu chvíli se rozrazily dveře. Gustav. Všichni povstali. I já. Pomalu, dívajíc se na stůl, jsem se s chvějícími rty postavila. Poté jsem se společně se všemi poklonila. I Nick. Stále nechápu proč tu se mnou jel? V ten moment jsem ucítila známou a příjemnou vůni. Nebyla jsem ale natolik odvážná, abych se otočila a pohlédla do těch čokoládových očí. Dívala jsem se někam a kousala jsem se do rtu.
"Vítám Vás, králi Nicholasi. Jsem poctěn Vaší přítomností. Jste tu vítán se svou manželkou, jak dlouho budete potřebovat. Rádi Vás zde pohostíme." I když jsem se na Gustava nedívala, cítila jsem z něj obrovskou faleš a nenávist.
"Děkujeme Vám. Vážíme si toho." Odpověděl chladně Nick. Vládlo mezi nimi napětí. Ach. Tohle bylo tolik nepříjemné.
Večeře probíhala v úplném tichu. Ozývaly se tu jen zvuky příboru a mláskání. Jen co jsem dojedla, způsobně jsem příbor položila na talíř a skoro uháněla pryč z onoho místa, kde vládlo obrovské napětí.

Vyběhla jsem ven na zahradu. Na místo, kde jsem se tak ráda procházela. Na místo, kde jsem toho tolik zažila. Záhon růží, altánek, tajemné místo, kde jsem zažila svůj první polibek. Má milovaná zahrada.
Sedla jsem si na trávu, hebkou a jemnou. Pohladila jsem ji. A jenom seděla. Odpočívala. Nechávala si jemným větříkem pohrávat vlasy a dýchala čerstvou vůni všech květin. Dozví se Nick někdy, že mi není lhostejný? Bude mne i on někdy milovat? Jak poznám, že se do mne zamiloval? Vždyť on žádné city nedává najevo. Je pro mne záhadou. Tohle všechno je záhadou!
"Mari." Prudce jsem se otočila. Malé zklamání a nejistota. Čekala jsem, že přijde Nick. A budeme tu spolu. Místo toho se tu objevil Gustav. Jistě, viděla jsem ho ráda. A měla jsem ho ráda. Nebyl mi lhostejný. Ale milovala jsem jej opravdu někdy? Tím myslím opravdu milovala, ne se jen bláznivě zamilovala.
Gustav si sedl vedle mne. Vydechl přebytečný vzduch. A bylo ticho.
"Líbí se ti tu?"
"Moc. I když jsem to tady zprvu nenáviděla, tak nakonec jsem si tohle všechno zamilovala. Chybělo mi to."
"Tys mi chyběla. Ale co se dá dělat. Už patříš jinému." Co jsem mu na to měla říct?
"Ale patříš mu srdcem?" Dobrá otázka! Jistěže ano. Nick. Můj. A i když on mne nemiluje, já jej ano.
"Mlčení znamená souhlas. Ale víš, že by šlo udělat, že kdybys nechtěla, tak bys s ním nemusela být?"
"Já nemůžu."
"Nemůžeš?!" Nadzdvihl obočí údivem nahoru.
"Ano, nemohu."
"Mari, tohle všechno mne ničí! Uvědomuješ si to? Ale já vím, že tam někde mne stále miluješ. Že mne chceš, že po mne toužíš! Jenom kývni a já budu navždy šťasten."
Nemohla jsem kývnout na něco, co jsem necítila. Nemohla jsem mu lhát, dávat plané naděje, i když nejspíš jsem je dávala. Vstala jsem.
"Tak řekni proč nemůžeš?"
Zhluboka jsem se nadechla a sepjala ruce. Poté jsem v klidu odvětila: "Protože mé srdce patří někomu jinému." Věděla jsem, že jej to zraní, že ho to bude bolet. Věděla jsem to. Ale já už dál nemohla lhát. Nemohla. Čekala jsem, co se bude dít.
"Tak fajn." Odvětil, vstal také a naštvaně se rozeběhl směrem k hradu.
Tak tohle jsem opravdu nečekala. Náhle jakoby mu to bylo ukradené. Překvapeně jsem jej slepičím krokem následovala. Co jsem to udělala? Proč tohle vše se děje mně? Po tvářích mi opět začaly stékat slzy. Vždyť Gustav pro mne tolik znamenal!