Růže pro zlodějku

Odhalení

Došli jsme oba dva na konec chodby a zůstali stát u velkých, bílých dveří, lemované zlatými rámy. August pokynul hlavou směrem ke strážím, kteří pozorně stáli vedle dveří. Stráž, s kamenným výrazem, nám oběma otevřela dveře. Plaše jsem následovala Augusta, vyčkávajíc, co vše dnes za těmito dveřmi uvidím. Následujíc Augusta jsem vstoupila do obrovské hodovní síně, kterou zdobil velmi dlouhý hodovní stůl krásně prostřen a upraven. Uprostřed stolu stála obrovská váza s květinami, které pekně provoněly celou síň. Židle byly taktéž ozdobeny zlatem. Na některých už seděla nejvyšší šlechta. Z velkých oken v místnosti šlo vidět dolů na nádvoří, kde už všechen ruch ustal.
August se uklonil a pozdravil nejvyšší šlechtu, která mu též pokynula hlavou. Seděli zde velice tlustí a přehnaně upravení muži, včetně jejich převoněných a přezdobených manželek, které štěbetaly o nejnovější módě a krásných špercích. Zrak mi z jejich krásy přecházel. Tolik krásných šperků a honosných šatů jsem dosavaď ještě nespatřila. Chci si také někdy zkusit jejich šaty nosit, navonět se tou nejkrásnější vůní, obout si pěkné střevíce a hodovat s těmi nejvyššími lidmi. Jenže jsem jen služebná. A to tak zůstane. Všimla jsem si nejkrásnější a nejvyšší židle v čele stolu. Zela prázdnotou. K židli ladilo i překrásné prostírání, nejbohatší z celého stolu. Prostírání dokonce obsahovalo pozlacené ubrousky. Přemýšlela jsem, kdo by mohl být až tak velevážený, že by seděl na tomto důležitém místě.
"Zde bude sedět náš pan král!" Naklonil se ke mne August a šibalsky se pousmál. Poté si přisedl k ostatním, po pravici našeho krále. Já si všimla, že v krajích místnosti stojí veškeré služebnictvo, tak jsem k nim také přicupitala a stoupla si do nejtmavějšího rohu, sepjala ruce a trpělive vyčkávala až se začne jíst. Páni! Takže dnes tu bude večeřet i samotný král! Já konečně a poprvé v mém životě spatřím krále!

Místnost byla krásná. Na zdech byly nejrůznější malby a kresby. Velice se mi líbily. Bylo zde spousty bílého nábytku, jemně pozlaceného se špetkou stříbra. Lustr zde byl velmi krásný, z křišťálu, vytvářející jakýsi tvar srdce. Z oken šlo opět vidět do dáli na veliké travnaté a lesnaté kopce pohlcujíc slunce, které už zapadlo za obzor. Podlaha byla z šedých kachliček, které dominovaly bílé místnosti a stříbrnému prostírání. Stůl byl pokryt bílým ubrusem se stříbrnými sklenicemi a příbory.

August se dal do řeči s nějakou přepudrovanou šlechtičnou, která se hihňala při každém jeho slově. Musela jsem se pousmát nad její hloupostí.

Z rohu najednou vystoupil komorník, poklonil se a s nicneříkajícím výrazem odvětil: "Naše nejjasnější veličenstvo dnes s vámi nebude hodovat. Má spousty povinností." Znovu se poklonil a odešel pryč. Lidmi to jen nesouhlasně zabručelo. Sloužící začali nosit tácy a podnosy se spoustou jídla. Stůl se po chvíli pod jídlem jenom prohýbal. Šlechticové a šlechtičny se začali ládovat nejrůznějšími lahůdkami a mně se velice sbíhaly sliny. Byla jsem taková najednou i dost smutná. Netuším z čeho, ale možná jsem byla zklamaná z toho, že jsem opět naše veličenstvo neviděla. A to jsem se tak těšila.

Po celou dobu večeře co šlechta jedla, jsme my, sloužící, v rohu místnosti jenom postávali a slintali. Já se už užírala nudou. August se měl velice dobře, pořád se s někým bavil a vypadalo to, že má o zábavu postaráno. Přála jsem si, aby už konečně přestal jíst a zvedl se ze židle. Přemýšlela jsem, co asi teď dělá náš král, když má hodně povinností. Co když si to jen vymyslel, jenom aby nemusel sedět s touto pyšnou šlechtou?

August se najednou zvedl ze židle, podíval se mým směrem a s úsměvem na mne pokynul hlavou. Já okamžitě s nadšením vyběhla z toho tmavého koutu a zasunula po Augustovi židli ke stolu. Poté jsem s ním vyšla z jídelny a doprovodila jej až k němu do pokoje.
"Bylo to dnes zdlouhavé, viď?"
Usmál se na mne August svýma tmavýma očima.
"Jenom trošku. Nejsem na to ještě zvyklá." Namítla jsem. August se jen ušklíbl a ze své kapsy od kalhot vytáhl něco zabaleného do bílé látky.
"To je pro tebe, Marianno." Znova se usmál a na jeho obličeji se objevilo nespočet vrásek. Předal mi do rukou tuto pro mě neznámou věc. Velice mne překvapil a potěšil. Já jsem vděčně uchopila do rukou jeho dar a štěstím jsem zazářila.
"Děkuji ti moc, Auguste."
"Není za co, Marianno. Myslím si, že si to zasloužíš." Pohladil mne po vlasech.
"Až budu mít čas, Marianno, nechtěla bys někdy si se mnou zajít na procházku do naší podzimní zahrady a popovídat si o čemkoli budeš chtít?" Mrkl na mne August. Existuje snad ještě hodnější muž, než je August?
"Určitě chtít budu. Ach, Auguste, vy jste tak na mne velice hodný. Čím já jsem si to jenom zasloužila? Jsem moc za vás vděčná! A jsem také moc ráda, že jsem vás mohla poznat!"
Odvětila jsem a tiskla si k hrudi Augustův dárek.
"Nemáš za co, Marianno. Pro tebe udělám cokoli rád. A teď už máš volno. Já se opět musím vrátit ke svojí práci a něco ještě dořešit. Tudíž můžeš jít a odpočinout si po dnešním náročném dni. Uvidíme se zítra ráno. Těším se. Měj se hezky a dobrou noc!" Řekl ještě August než mi úplně zavřel dveře před nosem. "Dobrou noc." Odvětila jsem do ticha, které tu po Augustovi zůstalo. Otočila jsem se ke svým dveřím mé komůrky a vklouzla do ní. Potichu jsem si sedla na svou postel a pohladila dárek od Augusta.
Než jsem se pustila do jeho rozbalení, zadívala jsem se z okna ven, kde se už začalo smrákat. Začínala být tma.