Růže pro zlodějku

Smutek

Kráva, kterou jsem za sebou táhla, s přeplněným povozem plným jídla a oblečením, mne velmi rozčilovala. Opakovaně se mi snažila utéct a vyvléknout z tenkého lana, přivázáného kolem jejího krku. Táhla jsem jí se vší silou a těšila se na můj cíl. Na naší chalupu. Ano, cesta je velmi namáhavá, ale já v sobě pociťovala neuvěřitelnou radost. A vděčnost.
"Hloupá krávo! Začni mne už konečně poslouchat!" zahulákala jsem a pleskla ji přes bok. Kráva jen nesouhlasně zabučela a šla co nejvíce pomalým tempem, jak to u krav jen jde. S nechutí jsem ji táhla dál.

Konečně, konečně jsem spatřila naši chalupu. Byla jsem doma. U naší chalupy. Lanko, které bylo obtočeno kolem krku krávy, jsem odvázala od povozu a doprovodila krávu do jejího chléva, kde už mečela naše stará kozena. Krávu jsem zavřela do menší ohrádky a dala ji pod nos co nejvíce sena.
"Víš ty co, budu ti říkat Niky. Aspoň zůstaneš takovou malou vzpomínkou na Nicka, díky kterému tebe máme." zapřemýšlela jsem opřená o její ohrádku, popleskávajíc ji po zadku. Pak jsem ještě do džbéru dolila vodu pro Niky a pro naši kozenu Madlenku.
Odemčela jsem dveře naší chalupy a hned jsem do předsíně vysypala veškerý obsah našeho povozu. Povoz jsem schovala za chalupu k chlévu.
V předsíni, celkově v naší chalupě byl klid. Neskutečný klid, který u nás často nebýval. Už když jsem sem před pár hodinami dorazila s panem Kolářem, byl tu ten klid. Co se děje?
Zula jsem si své botky a hbitě se naklonila za menší skříňku, co obývala naší předsíň. Obálka a měch s pěnezi tam byly. Hbitě jsem se pro obálku a měch natáhla a vytáhla je zpoza skříně. Obálku jsem si zastrčila za mou, dosavaď ušpiněnou sukni a měch jsem ještě s několika dalšími věcmi vzala s sebou do kuchyně. Bála jsem se, co uvidím, až ty dveře otevřu.
Tušila jsem něco správně. Dveře se se zavrznutím otevřely a já vytřeštěně otevřela pusu a vykulila oči. Nebyla jsem schopna slov. Takhle vyřízeně vypadali moji sourozenci. Ano, moji. Cítila jsem se více než provinile za to, že jsem je v takovémto stavu nechala. Cítila jsem se sobecky, že během dvou dnů jsem na ně ani nepomyslela a mou mysl zaměstnával jen zesnulý Nick. "Promiňte." špitla jsem a vydala se k dětem. "Mari?!" zdvihla hlavu Emily, doteď ležíc na peci. " Ty ještě žiješ?! Báli jsme se, že už tě nikdy neuvidíme! Ach, Mari! Já mám takovou radost!" Vypískla štěstím Emily a vyběhla mi vstříc do náruče. Výkřikem všechny probudila. Všechny děti, dosud spící nebo vyčerpáním odpočívajíc, se ke mne vrhly, a každý z nich na mne pokřikoval něco jiného. Já je všechny jen šťastně objímala, až jsme se nakonec všichni váleli na zemi a obličeje nám praskaly radostí.
"Jsem tak šťastná, že vás všechny znovu vidím po tolika dnech! Miláčci moji!" radostně jsem se zpátky postavila na zem a pořádně si je prohlédla. Vypadali více než zničeně. Hladoví, žízniví, unavení, vyčerpaní, smutní a špinaví. Modré kruhy pod očima, otrhané oblečky, ušmudlané tvářičky. Bylo mi jich neskutečně moc líto a propadala jsem se hanbou do hlouby mého nitra, které mi teď vyčítalo vše, co jsem zanedbala. "Ach, co se to s vámi stalo? Jste zubožení a zničení! Ne-li smutní. Emily, pověz, jak jsi to tady s nimi zvládla?"
Emily jen rozpačitě rozhodila rukama.
"Já sama nevím, Mari. Ale kdybys nepřišla, tak..., tak bych to tu už nezvládla. Kvůli nedostatku jídla jsem přemýšlela i o tom, že bych šla krást. A já vím, že je to nepřípustné, že bys mi to nikdy nedovolila, ale já jsem už vážně nevěděla co dělat. Poslední zbytky jídla jsme dojedli předevčírem a dva dny jsme bez jídla. Pár dětí jsem poslala pro maliny a nějaké lesní plody, byliny, hřiby, cokoliv...ale nic, nic v lese nebylo, co by se dalo jíst. Jen snad pár malinkých ostružin. Teď navíc končí léto, pomalu se k nám blíží podzim a já jsem už byla dosti vyčerpána, po tom stresu, po hladu a po strachu, kde jsi a co se s tebou děje. Měla jsem o nás takový strach! Bála jsem se, že zemřeme. Prosím, Mari, nemysli si o mně, že jsem špatná. Prosím. Je mi to líto. Jen jsem nevěděla, jak mám žít!" Emily se sesunula na židli a zajíkala se v pláči. Jak já jsem byla hloupá! Tak sobecká a naivní! Jak jsem mohla ubohou šesnáctiletou dívku takhle nechat samotnou s tolika dětmi a nechat jí na krku všechny práce, povinnosti a hlavně to, jak všichni přežijí, jak to udělat, aby nikdo z nich neměl hlad! Zlobila jsem se na sebe, jako nikdy předtím. Mám za tyhle všechny děti zodpovědnost a já je klidně všechny opustím a dva dny si na ně ani nevzpomenu. Jak ubohé! Kdybys jen Emily věděla, že tyto myšlenky o krádeži, které tebe napadaly, jsem já uskutečnila. Kdybys jen věděla. A vůbec ti to nemám za zlé. Vůbec. Ani v nejmenším. Přistoupila jsem k Emily a hladila ji po kaštanových, umazaných vlasech, nedokázat promluvit ani jediné slůvko.
"Já jsem si už vážně začínala myslet, že jsi Mari mrtvá. Že teď ta starost o děti je svěřená mne. Ale já vůbec nevěděla co mám dělat, když teď vše záviselo na mne, my neměli co jíst a ještě k tomu....ten pohřeb...vykopávání hrobu...ta smrt...všechny nás to tak zničilo, víš? Jen se na mne prosím nezlob."
Emily se na mne už podívala, smáčená svýma slzama, dívajíc se na mne velmi provinile. Já jen zůstala stát na místě a dívala se oknem ven, jak se tam strhnul prudký déšť. Vždyť od rána bylo už zataženo. Bylo jasné, že bude někdy během tohoto dne pršet. Dneska jsem si těch mračen přece všimla, když jsem se šla podívat na Nickův hrob.
"Jakou smrt máš na mysli, Emily?" Odpověděla jsem se zvláštní nechutí v hlase, přitom stále zírajíc do okna. Ven. Na déšť. Na louku.  Ty oči. Ti usměvavě škodolibí ďáblíci, hrající v jeho očích.
"Matčinu!" odpověděla Emily a všechny děti se taktéž rozbrečely. Chvíli jsem jen dále hleděla kamsi do dáli. Pak jsem si uvědomila význam těch slov a prudce zamrkala. Matka! A já si na ni ani nevzpomněla! Jak jen mohu být tak sobecká?! Co se jí stalo? Proč zemřela? Proč už tu není? Zhroutil se mi svět. Jakoby se vše zastavilo. Nadobro vše. Upadla jsem na zem a v hlavě si přemítala, co vše se za pár dnů stalo. Nemohla jsem tu dále zůstat jen tak, ležet. Vyběhla jsem z místnosti, řítící se po dřevěných schodech na půdu, do matčina pokoje. To přece není pravda. Emily se jen nějak spletla. Přesto už jsem sama s tím počítala. Otevřela jsem dveře pokoje a spatřila jen prázdné lůžko. Jen prázdné lůžko. Peřiny, deky, prostěradlo, to vše bylo naprosto krásně uhlazeno. Vše bylo uklizeno. Nikdo a nic se tam nehlo. Matka tam nebyla. Teď bych si přála, abych tam matku našla klidně v bezvědomí, jen jednoduše živou. Vydala jsem vzlyk. Poté následoval další, další a další a nakonec jsem zabořila obličej do těch sněhobílých čistých peřin a vzlykala. Proč? Proč to všechno? Proč zrovna má rodina? Proč zrovná já? Nejprve otec. Poté nemoc mé matky. Pak nemáme jídlo. Musím jít krást. Poté se ocitnu ve vězení. Pak mi umře můj zachránce a můj manžel. A teď? Teď? Teď i má matka!
Zuřivě jsem kopla do postele bosou nohou, až jsem sykla bolestí. Utřela jsem si slzy a rozcuchaný culík, ovázán stéblem trávy, jsem si znovu poupravila. Teď musím být silná. Musím všechny uklidnit, vše jim říct a vše dát do původního stavu. Nemohu teď brečet a být zlomenější než Emily. Můžu, ale ne teď.
Sešla jsem schody a postavila se rázně do kuchyně. Emily, Kačenka, Petřík, Martínek, Zuzanka a všichni ostatní na mne ustaraně pohlédli. "...Už je mi mnohem lépe... Mám vás všechny neskutečně moc ráda! A mám pro vás menší překvapení! Víte, proč jsem byla tak dlouho pryč?" Všichni, včetně Emily zakroutili hlavami.
"Hledala jsem práci na pár dnů, abych si vysloužila větší obnos peněz a my se mohli uživit na delší dobu. Omlouvám se. Chovala jsem se jak malá holka. Nechala jsem vás na holičkách! Je mi to moc líto. Nedošlo mi, jaké následky si s sebou posenete, co všechno by se mohlo stát. Za to se moc omlouvám."
Bylo chvíli ticho. Emily mi pak ale s radostným úsměvem odvětila: "My se přeci vůbec nezlobíme! Máme tě rádi a jsme šťastní, že jsi se nám vrátila!"
"Jo!" řekly sborově děti a já se málem opět rozplakala.
"Víte, já opravdu tu práci našla. Přinesla jsem nám spousty, spousty jídla a nového oblečení! Dokonce tu ještě pořád mám plný měšec zlaťáků! Ten pán, co mě zaměstnal, byl velice milý a šlechetný! Takže nastávájí časy hodů!" Zatleskala jsem a konečně jsem viděla upřímný a radostný úsměv na každém z mých sourozenců. Milovala jsem je. A to moc. Byli mí.
"Pomůže mi někdo s přenášením věcí do spíže?" Zamrkala jsem vyzývavě a pohlédla na hromadu potravin, ležící v naší předsíni. Každý z nich se hned přihlásil, a tak jsme společně nosili jídlo do spíže. Ani nevíte, jaká to byla podívaná, vidět naši každodenně prázdnou spíž plnící se jídlem. Byl to tak super pocit.

Po plné spižírně jsem poprosila Emily, aby něco pořádného uvařila na večeři. Aby udělala obrovskou hostinu. Ochotně souhlasila. Taky, že se jí hned lépe vařilo, když měla co. Já, mezitím co jsem si povídala s dětmi, ohřívala vodu na peci. Ohřátou vodu jsem pak z kýble nalévala do velkého dřevěného lavoru, kam se vlezly až čtyři děti. Kápla jsem do horké vody ještě levandulový sirup a pobídla jsem všechny, aby se začaly svlékat. Postupně jsem všechny omyla. Ušmudlané tváře, nohy, ruce a hlavně i mastné vlásky. Děti si tu koupel náramně užívaly. Šlo vidět, že pořádnou koupel už dozajista neměly dost dlouho. Cákaly a dováděly na celou chalupu.
Někdo mě zatahal za sukni. Byla to Kačenka. "Já jsem tak ráda, že ses vrátila Mari. Hned jsme všichni šťastní. Bála jsem se, že umřu." sklopila oči a kousala si prstík. Já se usmála a Kačenku jemně cvrnkla do nosánku. "Ale jdi ty. Vidíš, že ještě pořád žiješ. Já bych vás tu nikdy nenechala samotné. Protože tě mám moc ráda, zlatíčko." usmála jsem se, pohladila ji po zlatavých vláskách a hned ji položila do horkého lavoru. Vzpomněla jsem si, jak jsem v kuchyni musela lhát a všem říkat, že jsem několik dní musela vydělávat u hodného pána. Kdyby jen věděli všichni pravdu. Kéž bych jim to mohla říci.
S povzdechem jsem postupně všechny oblékla do nového nočního oblečení a sušila jim vlásky ručníky. Když jsem si všimla, že večeře je na stole, kývla jsem i na Emily, aby se dala přeci trochu do pořádku a na chvíli si spočnula v horké vodě. Chudinka vypadala příšerně. I když já jsem taky nevypadala jako nějaká princezna.

Když jsme všichni baštili a cpali se jídlem, které nám několik dnů nebylo dopřáno, Emily také vyšla z vedlejší místnosti v noční košilce, voňavá, upravená a rozesmátá. Hned jsem odlepila oči od jídla, a i když jsem se ho nemohla nabažit, tak jsem vstala a chytla Emily za ruku, táhnouc jí do předsíně. "Emily, za to, že jsi byla tak šikovná a o všechny jsi se dokázala tak krásně postarat, jsem ti něco koupila."
Emily zazářily oči nadšením a následovala mne do předsíně pro věci. Vytáhla jsem krásnou sukni, ve starorůžové barvě a podala jí k tomu krásný náhrdelník. Emily vyhrkly slzy z očí. "To je..to je tak krásné Mari. Děkuji. Děkuji moc! Takové krásné věci jsem nedostala už hodně dlouho. Děkuji, opravdu děkuji!" Přitiskla si ty věci k hrudi a běžela do mé náruče. Já ji jen s vděčností hladila a vychutnávala si to naše sesterské pouto. Měla jsem ji ráda. Moc. A teď se budu snažit jí to vše vynahradit za to, co vše si musela protrpět. "A abys věděla, vůbec, ale vůbec se na tebe za nic nezlobím. Jsi jen odvážná, kurážná a laskavá! Chválím tě. Jsi můj poklad." Zastrčila jsem jí za ucho její neposedný pramínek vlásků a pohladila ji po tváři. " Děkuji." Špitla.

Dnešní den byl pro mne až příliš těžký. Tolik novinek, mnohonásobných starostí a to vše, co jsem musela zařídit, mě šíleně unavovalo. Vůbec jsem za těch pár dnů nebyla vyspaná. Přišlo mi, že se vše událo tak rychle. Až moc rychle na mou dětskou mysl. Podívala jsem se na všechny spokojeně spící a oddechující děti, včetně našeho nejmenšího miminka Honzíka. Byl tak roztomilý. Jeho tělíčko vůbec nemělo ani potuchy, kolik starostí my všichni musíme protrpět.
Emily, ta usnula hned, jen co si do té postele lehla. Chudinka malá. Vypadala, jakoby od deprese neměla daleko. Nechci o ni přijít a budu dělat vše proto, aby ztráta naší matky neotřásla námi až moc krutě.
Já měla konečně chvíli čas si sednout, dívat se do bezstarostně plápolajícího plamínku jediné svíčky, stojící na dřevěném stolu v naší kuchyni. Přemýšlela jsem nad tím vším, co jsem kdy s matkou prožila. Až teď jsem si uvědomila, jak mi neskutečně moc chybí. Tak hrozně moc. Milovala jsem jí nadevše. A teď tu není. Teď tu prostě není a ani nikdy nebude. Setřela jsem si padající slzy z mého obličeje. Dopadlo to na mne. Stýská se mi. Opravdu moc. A navždy se mi stýskat bude.
Zavadila jsem o cíp obálky, pořád trčící pod mojí sukní. Byla jsem konečně zvědavá, co mi tam Nick do toho dopisu vlastně napsal. Teď mám na to vše čas. Chtěla jsem ji vytáhnout, rozevřít a číst. Ale místo toho jsem se jen zvedla a přiložila do kamen pár polínek. Dnes ne. Dnes si to ještě nepřečtu. Dnes na to není dobrá chvíle. Zkusím to zítra. Zítra se konečně půjdu vykoupat do potoka a ukážu dětem naší novou krávu. Niky... A přečtu si taky Nickův dopis. Jeho památku, co mi po něm zbyla.