Růže pro zlodějku

Možná

Rozčesala jsem si vlasy. Seděla jsem na své staré posteli, v rukou držela malé, rozbité zrcadélko a bezmyšlenkovitě se do něj dívala. Dnes odcházím na hrad. Budu tam sloužit našemu panovníkovi, který nezná lásku a služebné dosti trestá. Netuším, kdy se vrátím zpátky domů. Netuším, kdy opět znovu uvidím svoji milovanou rodinu, která mi v mnohém přirostla k srdci. Ani netuším, jestli je ještě někdy vůbec uvidím. Třebas udělám nějakou chybu a panovník mne nechá zabít. Možná i zjistí, že to jsem já. Ta zlodějka, která jen díky cizí pomoci se dostala ven z vězení. Že to jsem já, ta, které chtěl useknout ruku, nebo se aspoň samolibě dívat na to, jak ji bičují.
Se smutným obličejem jsem si přes ramena přehodila můj modrý šátek. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen jsem si do nich zapletla maminčinu starou pentlici. Modrou sukni jsem si ještě urovnala a sklonila se pod postel, sahajíc po dopisech od Nicka. Kdybych náhodou byla na hradě dlouho a tři měsíce by už uběhly, musela jsem si vzít s sebou pro jistotu i závěť a oddací list. Obálku, s Nickovým rukopisem jsem jemně pohladila, přejela po ní prsty a sfoukla z ní trošku prachu. Opatrně jsem si ji schovala do mého ranečku, kde jsem měla už nachystáno všechno své oblečení, hřeben a šperky.
Povzdechla jsem si. Naposledy jsem se rozhlédla po mém skromném pokojíku a nakonec za ním zavřela dveře.
Sešla jsem dolů ze schodů, kde všichni seděli u snídaně, kterou jsem jim nachystala. Sbalila jsem si s sebou jídlo na cestu, menší láhev s vodou a nakonec jsem otevřela Nickův měšec a vytáhla z něj tři zlaťáky. Smutně jsem se otočila na všechny mé sourozence. Nikdy jsem od nich nebyla odtržena na tak dlouhou dobu. Budou mi všichni moc chybět.
"Já už budu muset jít." Ozvala jsem se a čekala na jejich reakce. Najednou se všichni zvedli od stolu a běželi mi vstříc do mé náruče. Se smutkem v hlase jsem se s nimi objímala a loučila. Petříkovi a Honzíkovi jsem dala pusinku na čelíčko a s ostatními jsem se mazlila a dávala jim rady do života. Nakonec na řadu přišla Emily, celá uplakaná.
"Emily. Můj poklade. Nikdy na tebe nezapomenu, rozumíš? Ty to tady zvládneš, uvidíš. Já se o vás starala více než pět let, teď je řada na tobě."
Usmála jsem se a hladila ji po vlasech.
"Mari, já to tu bez tebe nezvládnu! Budeš mi tak moc chybět!" Vzlykla Emily a já jen zakroutila hlavou.
"Ne, Emily. Pamatuješ, co jsem ti včera říkala? Ty jsi odvážná, kurážná a laskavá. Když budeš taková a každé situaci se postavíš čelem, vše půjde lépe. Pomáhat ti může i Zuzanka, ta je už také dosti velká. Když ti bude po mně moc smutno, podívej se na řetízek, visící kolem tvého krku, který jsem ti darovala. Hned ti to spraví náladu. A neboj se. Spižírnu máme plnou, měšec je také téměř plný. Navíc, každý měsíc vám přijdou peníze za mou práci na hradě. O hladu a bez ošacení nebudete. Spoléhám na tebe Emily. Jsi úžasná!"
Stiskla jsem její ruce a pohladila ji po tváři. Emily se jen vděčně usmála a chytla Kačenku do náruče, která běžela za mnou.
"Mari, kdy se nám vrátíš?" Ozvala se Kačenka a utírala si jednu svou studenou slzičku. Já jen Kačenku objala a slzu ji z teplé tvářičky setřela. "Ty moje zlatíčko! Budeš mi neskutečně moc chybět. Netuším, kdy se vrátím, ale slibuji, že budu dělat vše proto, abych tu byla zpátky co nejdříve. Však nebojte, moc dlouho tam nebudu. Za chvíli si na mou nepřítomnost zvyknete."
Mrkla jsem na všechny, tulíc se ke mne.
"Buďte všichni velmi stateční. Kluci, pomáhejte holkám. A všichni poslouchejte a pomáhejte Emily. Odteď je tu pánem ona."
Usmála jsem se a vydala se do předsíně. Tam jsem si v doprovodu sourozenců obula své odřené polobotky a otevřela dveře. Chtěla jsem už vyrazit, ale otočila jsem se ještě jednou na všechny a všem řekla své poslední 'sbohem'. Pak, celá odhodlána, jsem všem zamávala a zavřela dveře. Plná smutku a očekávání z dnešního dne jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Stiskla jsem Nickův prsten visící na mém krku. Otočila jsem se na mou chaloupku, kterou moc dlouho neuvidím. I toto místo budu postrádat. Dívala jsem se na chaloupku tak dlouho, dokud mi nezmizela za zatáčkou a já se vydala lesní cestou směrem k hradu.
Vzpomněla jsem si na svou minulost, když jsem byla chudá a za každý krejcar bych klidně prodala i naši kozu. Teď, díky Nickovi, je ze mne úplně jiný člověk. Zažila jsem toho opravdu za poslední týden více než dost.