Růže pro zlodějku

Diamantová růže

Když jsem se probudila ze spánku, bylo něco po páté hodině odpoledne. Čekalo mě to. Nechala jsem Honzíka s Petříkem dále spát a došla jsem do kuchyně. Emily už chystala večeři z posledních brambor. Jestli dnes nezvládnu něco ukrást, budeme všichni o hladu a nejmenší můžou být za chvíli podvyživení. S touto myšlenkou jsem rychle začala jednat.
"Emily, já už tedy půjdu do města. Prosím, postarej se o všechny a nezapomeň na matku. Občas za ní přijď, ať víš na čem je. Spoléhám na tebe a děkuji. Sbohem."
"Sbohem Mari, můžeš se na mne spolehnout." slyšela jsem ještě slova Emily a oblékala jsem se do černého pláště s kapucí.
Vyšla jsem před naší chalupu, zamkla dveře a zhluboka jsem se nadechla. Měla jsem strach, opravdu velký. Ale musím to udělat, nic jiného mi nezbývá. Zakryla jsem si hlavu černou kapucí od pláště a vydala jsem se na cestu.
Začalo poprchávat. Zrychlila jsem. Musela jsem trh stihnout, jinak je vše ztraceno. Šla jsem lesní cestou, která mi vždy naháněla strach, protože na tomhle místě často přepadávali loupežníci prodejce.

Po nějaké době kolem mne jela starší žena na povozu, také měla namířeno na trh prodávat zeleninu. V rukou držela otěže osla. Když si mne všimla, nabídla mi, jestli bych nechtěla jet s ní. Koneckonců, budu ve městě dříve a vše budu mít za sebou. S ženou jsme si po cestě povídaly o všem možném, zvláště o tom, jak ubohé máme postavení mezi muži. Dojely jsme do města, žena mi popřála mnoho štěstí, já poděkovala a vydala se známou uličkou na náměstí.

V uličce už nějací prodejci byli a vychvalovali své produkty. Dostávala jsem dosti pohledů, přeci jen, dívka, která je úplně zahalená, že ji ani do tváře vidět není, se ve městě často nevídá. Měla jsem nepříjemný pocit, a tak jsem zrychlila. Pohled jsem upřela na náš hrad. Tam možná budu zavřená v žaláři, pokud mne chytí. Při této myšlence mi doslova vyvstala husí kůže. Zahnala jsem myšlenku a šla do uličky, kde byla část právě pro stánky se šperky. Každým krokem jsem se přibližovala více a více a ve mne proudila krev více a více. Srdce mi bušilo, v hlavě mi hučelo a já si už opatrně vybírala stánek, který okradu. Byl to hned první, úplně první na začátku uličky, abych mohla hned utéct. Nenápadně jsem se přiblížila ke stánku s prodejcem a dělala jsem, že si výrobky velmi se zaujetím prohlížím a poslouchám prodejcova slova, kterými nabádal zákazníky, ať si od něj něco koupí. V uličce se to lidmi jen hemžilo, byla tady pořádná tlačenice, protože o šperky měl zájem každý. U stánku, kde jsem stála já, bylo zrovna lidí požehnaně. Cítila jsem, jak se na mne lidé se zaujetím dívají, a tak jsem si kapuci radši sundala. Byla bych až příliš nápadná.

Na pultu u stánku bylo šperků hodně. Každý byl velmi krásný. Všechny byly jiné. Jeden měl tvar srdce a v něm se leskl krásný obroušený rubín. Byl drahý. Padesát zlaťáků. Další se mi moc líbila brožurka, která měla v sobě malé kousky smaragdu. Byla opravdu nádherná.
Dívala jsem se pořád na nejrůznější šperky, bylo jich tu opravdu hodně. Vybírala jsem si ten nejdražší, a přitom jsem si představovala jak ho vlastním. Najednou mi pohled utkvěl na diamantové růži. Květy měla červené, z rubínu a na nich byly malé třpytky z diamantu. Listy na stonku byly ze zeleného smaragdu a stonek, celý stonek byl z diamantu. Byla nepopsatelně krásná. Byla velká a velmi drahá. Třista zlatých. Za tyto peníze bych nás všechny uživila minimálně na rok. Byla hned na kraji, takže stačilo počkat, až se prodejce otočí a byla by má. Rozhodla jsem se pro ni. Tu tady prostě nechat nemůžu, měla velmi velkou hodnotu.

Prodejce zrovna něco prodával jedné zákaznici a počítal zlaťáky, tak jsem toho využila. Nenápadně jsem se přiblížila k pultu s výrobky a pár šperků jsem shodila na zem. Rychle jsem se odtáhla a plná nervozity a strachu jsem vyčkávala, kdy si toho prodejce všimne. Srdce mi bušilo opravdu hodně, tep ve spáncích byl velmi silný a strachem jsem ani nedýchala. Až si toho prodejce všimne, musím okamžitě zareagovat. Prodejce poté, co prodal výrobek zákaznici, se ohnul a začal sbírat ze země ty spadené šperky. Já jsem toho hned využila. Podívala se rychle kolem sebe, nikdo se na mě nedíval, vzala jsem okamžitě růži do rukou, velmi opatrně, aby se nerozbila, schovala ji pod plášť a utíkala, co mi nohy stačily. Utíkala jsem uličkou, prodírala se mezi lidmi, žduchala do nich a nevěděla, kam vlastně běžím. Za mými zády se už ozvalo to, co jsem přesně čekala. "Zloděj! Někdo mi ukradl velmi vzácný šperk! Okamžitě ho chytněte. Běží támhle!" slyšela jsem za sebou a přidala ještě více do kroku. Nevěděla jsem kam běžím, jediné co teď bylo pro mě důležité, bylo to, abych se někde ztratila a prodejce mě přestal hledat. Sukně s pláštěm se mi motala pod nohama a já začala o ni zakopávat. Běžela jsem mezi lidmi a doufala jsem, že už konečně bude konec města a já se schovám někam do houští. Opak byl pravdou, byla jsem úplně někde jinde ve městě, než kde jsem chtěla být, ani jsem to tu neznala. Zpanikařila jsem. Co teď? Náhle jsem uviděla uličku někam odbočujíc. Když zahnu, nebudou vědět, kudy jsem šla. Budou se chvíli rozhodovat, do jaké uličky mají vejít. Když poběžím rovně pořád dolů, snáze mne najdou, a poté chytí. Rozhodla jsem se odbočit. A dnes vím, že to byla má velká chyba. Odbočila jsem do menší a staré uličky. Nečekala jsem to, ale z rohu vycházel královský voják. Já do něj vrazila a upadla na zem. Vrhla jsem na něj zkroušený a potupný pohled. On na mne jen udiveně zíral. Chtěl mne obejít, protože měl stráž ve městě. Ale za chvíli byli u nás prodejce s ostatními, kteří mu pomáhali mne chytit. "Pane vojáku, je to zlodějka! Podívejte se pod její plášť! Ukradla mi ten nejdražší šperk! Diamantovou růži!" rozkřičel se prodejce a voják už ode mne surově bral tu krásnou a křehkou růži, za kterou bychom měli jídlo na celý rok. Celý rok! Voják pak do mne kopnul a svázal mi ruce. Surově mne táhnul směrem k hradu. Pohledy lidí mne sužovaly. Připadala jsem si velmi trapně. Je to přesně tak, jak jsem čekala. Chytili mne a dopadli. My nemáme co jíst. Co si beze mne a bez jídla Emily se všemi dětmi počne? A co matka? Uřežou mi ruku? Bylo mi bídně a myšlenky se mi honily hlavou jedna přes druhou. Nevěděla jsem, co mě ještě vše čeká. Byla jsem unavená a hrozně zničená. Lidé okolo si na mne ukazovali a šeptali si mezi sebou.
Když jsem došla zdrcená s vojákem k hradní bráně, někdo mi dal pořádnou ránu do hlavy. Poté jsem o sobě nevěděla vůbec nic.