Růže pro zlodějku

Tak přece jsi to byl ty

V tu chvíli se August skácel na zem a já nevěděla, jestli se mám první věnovat Nickovi nebo Augustovi. Podívala jsem se vystrašeně po místnosti. Na zemi ležel bezvládně Nick, na posteli mrtvý Gustav a vedle mne August. Nakonec jsem tedy roztřeseně vstala. Hlava mne stále bolela. Při vstávání se mi lehce zamotala, ale i přesto jsem došla k Nickovi a dřepla si k němu. Dýchal. Byl živý. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Žije. Naštěstí můj Nick žije. Pomalu jsem se ho dotkla a promluvila jsem k němu. On ovšem mlčel. Zatřásla jsem s ním, ale ani se nepohnul. Nejspíš byl v bezvědomí. O koho se mám postarat jako první? Zpanikařila jsem. Nakonec jsem se vystrašeně rozeběhla z místnosti na chodbu a zakřičela z plných plic: "Pomozte mi, prosím! Potřebuji okamžitě doktora! Stala se hrozná věc!"
Pak si jen matně pamatuji velký shluk lidí kolem naší ložnice. Byl strašný povyk nad smrtí krále Švédska. Spousty lidí se mnou mluvily a já jim nějak roztřeseně odpovídala, ale bylo to všechno pro mne tak moc zamotané. Jak kdyby tohle všechno byl jeden velký sen. Byla jsem už unavená a ze všeho vyčerpaná. Jenom jsem věděla, že se cítím naprosto mizerně. Gustav mne tedy nikdy nemiloval. A právě teď zemřel. Už jej nikdy neuvidím. Nikdy si s ním nebudu povídat. To je šílené!
A Nick? Ten mne zase nemiluje. Přitom jsem si ale uvědomila, že když mu hrozila smrt, a já zakusila pocit strachu, že o něj navždy přijdu, že s ním už nikdy nebudu, že neuvidím jeho oči plné malých ďáblíků, že jej nejspíš miluji. Dostala jsem o něj takový strach. Tak moc mi na něm záleželo.

Probudila jsem se v jiném pokoji, v šatech, které jsem měla na sobě včera. V hlavě jsem měla zmatek a prázdno. Co se dělo pak? Jak se vše odehrálo? Opatrně, tak aby se mi nezamotala hlava, jsem vstala. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, vlasy jsem si rozpustila a rozčesala. U umyvadla jsem našla nějaký použitý flakónek s vůní, tak jsem jej použila. Poté jsem si obula boty a chtěla jsem popřemýšlet, co teď budu dělat, a jak se všechna situace bude vyvíjet, ale někdo zaklepal na dveře.
Ve dveřích stála služebná, tváře uplakané.
"Dobré ráno Vaše Výsosti, pan rádce August si Vás přeje vidět."
Škoda že ne Nick, už ve mne plápolal malý ohýnek naděje. Ale i na Augusta jsem se těšila. A potřebovala jsem z něj dostat dost informací.
"Dobře, děkuji Ti mockrát. Pročpak pláčeš?"
"Ale...to nic." Usmála se falešně služka.
"Mně to říct můžeš. Jsem tu. A poslouchám." Usmála jsem se.
"Jenom...jenom jsem smutná ze smrti našeho panovníka."
"Ach takhle....i to mne velice mrzí. Snad se to všechno jednoho dne vysvětlí. Je hezké, že ti tak na králi záleží" povzbudivě jsem jí stiskla ruku, a pak se zamyslela," řeší se teď nějak tahle situace?"
"Ano, ano. Král Nicholas Sabine byl obviněn z vraždy, ale spousty lidí to popřelo, včetně pana rádce Augusta, který se nakonec dobrovolně přiznal k činu. Teď to vše bude řešit soud a Vás si jistě povolá jako svědka."
"Ale to snad ne....dobře, děkuji." Pokynula jsem hlavou a spěšně, plná zmatku, doběhla ke dveřím Augustova pokoje.
Když jsem vpadla dovnitř, ležel v posteli, naprosto nehnutě.
"Auguste?" Zašeptala jsem.
"Mari?" Zasýpal August a snažil se posadit se na posteli. Já mu hned přispěchala na pomoc.
"Prosím, pokud můžeš, vše mi vysvětli. Jsem tolik zmatená. Proč jsi ho zabil? Jak jsi to udělal? Jak jsi věděl, že tam je? Co je vlastně s Nickem? Co se stalo pak tobě? Mluv, prosím!"
Netrpělivě jsem jej chytla za ruku.
"Pomalu, Mari." Usmál se.
"Je to prosté. Když jsi sem přijela s Nickem, měl jsem náhle obrovskou chuť do života. Zasáhla mne touha poznat tvého muže. A tak jsem se rozhodl, že jej přijdu navštívit a blíže se s ním poznám. Tvůj muž je velice milý člověk. Jestli s tímhle zůstaneš do konce svých dnů, já budu spokojen a šťasten. Jen ještě, abys byla spokojená ty. Ale! Tak trochu jsme spolu zabrousili na tenký led. Gustav. Lehce jsem se o něm zmínil, že jsem mezi nimi cítil napětí. A Nick se mi sám přiznal, že mu Gustav nejednou vyhrožoval smrtí, a že by se vůbec nedivil, kdyby se tady o tohle Gustav pokusil. Napadlo mne, že tohle je přeci jen dost možné, a že bych se snažil Nicka tak nějak nenápadně ochraňovat před Gustavem. Právě když jsem od něj vycházel, podíval jsem se z okna a všiml jsem si, že jste spolu na zahradě. Chvíli jsem vás pozoroval. Sršela z něj faleš a zloba. A když jsem viděl, jak náhle prudce vstal a běžel do hradu - znám jej už těch pár let. Bylo mi jasné, že má něco za lubem. Proto jsem rychle spěchal k sobě do pokoje, kde jsem přivřel dveře a pozoroval jej. Opravdu za chvíli přišel do svého pokoje a za minutku, celý rozrušený, někam odběhl. Proto jsem rychle vyšel na chodbu a za rohem jsem jej pozoroval, kam má namířeno. A viděl jsem, že si to míří přímo do vaší ložnice. V tu chvíli mi to bylo zcela jasné. Tys byla ještě venku a Nick uvnitř. Co se asi tak mohlo dít? Začalo mi být zle, měl jsem si jít lehnout, ale pomalu jsem se došoural ke své skříni, kde mám schovanou dýku. Tu jsem si vzal a schoval si ji pod župan. Pak jsem potichu našlapoval až k té osudné místnosti. A v ní jsi byla už i ty. A to jsem teprve věděl, že jde do tuhého. Dveře byly pouze přivřené. Takže jsem celou tu dobu tu situaci pozoroval. Vše jsem viděl a slyšel. Ptáš se, kde byla stráž, či sloužící? Nevím. Všichni byli pryč. Gustav to měl zřejmě krásně naplánované. Takže jsem tam v klidu mohl stát a zasáhnout v pravý čas. A když jsem viděl, že opravdu chce Gustav Nicka zabít, a když jsem viděl, co udělal tobě, pak jsem nečekal a dýku mu vrazil do zad. Byla to přesná a trefná rána." August si dlouze a sýpavě zakašlal.
"A pak se mi udělalo strašně moc mdlo. Byl jsem rozrušený z toho stresu, a taky z toho, co se tam dělo. A nejvíce z toho, co jsem udělal. Takže jsem omdlel....Pak jsem se tu nějak octl, někdo se o mne už postaral.....Víš, strašně mě to mrzí. Všechno....Gustava jsem miloval. Opravdu. Byl to můj přítel a něco jako mladší syn. Jenže se pomátl. A byl až příliš sobecký a pyšný. A pýcha předchází pád. To víš. Bohužel, v tu chvíli mi nezbylo nic jiného než tohle. Nikdy mne nenapadlo, že budu na stará kolena vrahem, hah. Dokonce samotného krále a nejbližšího přítele! .... Nu což," povzdechl si a zpátky si lehl," stalo se. Snad mi to Bůh odpustí. Zachránil jsem vás dva. A na to jsem aspoň pyšný. Jestli mne zavřou, zabijí, nebo cokoliv jiného, mi hlavu nedělá, brzy mne stejně čeká konec tak nebo tak. Ale mé přání, když jsem to už teda musel udělat, je, abys Nickovi řekla, co k němu cítíš." A mrkl na mě. Překvapená a zahalená plnou tunou informací jsem jen hleděla a seděla. A taky nevěděla, co mám říct. A pak jsem se jen zmohla na slovo 'děkuji' a 'díky Bohu za tebe, Auguste'.
August se pochechtl. Chvíli bylo mezi námi obrovské ticho. Já jen mlčky seděla a vůbec netušila, co mám dělat. Vše jsem si popořádku přehrávala v hlavě. A pak jsem si uvědomila, že ještě musím za Nickem.
"Ale co Nick? Co je s ním? Musím okamžitě za ním, promiň Auguste. Vždyť má zranění. Musím za ním."
"Počkej!" Zastavil mě při odchodu.
"Mari, neměj žádné obavy. Je to velmi silný a zdatný mladý muž, teď se určitě rychle uzdraví. Velice si tě váží, Mari."
"Jak to víš? To ti říkal?" Nevěřícně jsem hleděla.
"Ano. Jenom jsem si myslel, že jsi příliš zaneprázdněná, abys to nějak z jeho chování vůči tobě pochopila."
"Ne. Nikdy mi nic neříkal. A vždy byl odtažitý. Když mi řekl nějakou lichotku, myslela jsem si, že je to jen z jakési eufórie."
"Povídal mi o tobě, Mari."
"Ano...Nick je zvláštní člověk. V jednom okamžiku u něho tušíte určitý cit, ale v následujících chvílích je to úplně jiný člověk, jako by to byla bývala jen prchavá nálada. Po dlouhé týdny jsem s ním žila pod jednou střechou. Já vím, o čem mluvím. Není to tak, jak bych si přála, aby bylo. Škoda." Chtěla jsem ale přejít k jinému tématu, a tak jsem Augustovi řekla, že už musím opravdu za Nickem jít. Ten to nejspíše pochopil, a tak se uvelebil ke spánku. Přikryla jsem jej, pohladila po šedivých vlasech. Vzpomněla jsem si na maminku. Pak jsem se raději rychle vytratila.

Zaklepala jsem na dveře. Ticho. Zkusila jsem to znova. Ticho. Nesměle jsem je tedy otevřela a vstoupila. Na posteli ležel Nick, unavený, rozcuchaný. Ruku měl obvázanou.
"Smím?" Uviděl mě a stáhl rty ke svému legračnímu pokřivenému úsměvu.
"Takže...tos byla opravdu ty...včera večer...ta, kdo se vrhla na toho blázna," zašeptal. "Myslel jsem si, že se mi to jen zdá...Pošetilá holčička, která se snažila mne záchranit a bránit."
Přistoupila jsem k němu blíž a sedla si k němu na postel. "Jak je ti, Nicku?"
"Není to tak zlé."
Něco mne napadlo. Když to August říká...udělám tedy první krok. Vzala jsem jeho ruku do té své. Podíval se na mne, a pak odvrátil hlavu.
"Nebuď na mne tak hodná, Mari. Pak je to všechno ještě horší."
"Co všechno je ještě horší, Nicku?"
"Ach...prostě všechno. Proč jsem takový hlupák, že radši nedržím jazyk za zuby!"
"A proč bys měl držet jazyk za zuby? Prosím tě, klidně řekni všechno, co chceš říct."
Pomalu opět natočil tvář a podíval se na mne. "Mari...to nejde." Do jeho očí náhle vstoupil uštvaný výraz. "Je tu někde August? Musím s ním okamžitě mluvit. Je tu spousty věcí, které se musí zařídit, a taky..."
"Nedělej si žádné starosti, Nicku. Už jsem s ním mluvila. Vše se řeší a vyřeší, neboj. Jenom lež." Pohladila jsem jej po ruce.
Pak jsme hodně dlouho mlčeli a potom Nick promluvil: "Mari, vyprávěj mi o sobě, o tvém dětství, jak jsi se dostala sem, zkrátka všechno."
"Nechci tě unanovat, Nicku."
"Ani nebudeš. Mluv, prosím."
A tak jsem mu vyprávěla svůj příběh, asi ne příliš po pořádku, protože se mi události vybavovaly na přeskáčku. Nick mne ale stejně poslouchal se zavřenýma očima, a když jsem byla u konce, zdálo se, že spí. Potom však otevřel oči a zašeptal: "Chudáčku Mari, tebe pořád jen pronásleduje smůla. Ale to nevadí...jednoho dne se pro tebe vše obrátí v dobré." Pak usnul. Pomalu jsem tedy odešla z jeho ložnice a pečlivě zavřela dveře. Ten den jsem pak neustále musela nad vším přemýšlet. Nevěděla jsem, na co myslet dřív.

Druhý den jsem k němu přišla až během oběda, kdy jsem mu do pokoje přinesla polévku. Odložila jsem oběd na noční stolek vedle něj a promluvila k němu: "Nicku, nebude tě příliš namáhat, když si s tebou promluvím?"
"Ne, rád tě poslouchám. Dneska už je mi líp." Matně se usmál.
"Já vím, proč jsi přišel. Chtěl sis vyrovnat starý účet tady s Gustavem. Ale já tě prosím. Nikdy to už nevytahujme. Rozhodně o tom nemluvme před Augustem. Jen bychom mu za to měli být vděční, toť vše, prosím."
Tiše se rozesmál. Potom se bolestí celý schoulil.
"Ach Mari. Co vše sis nedala dohromady! Přijel jsem si vyřešit jeden starý účet, ale s panem Kolářem, pamatuješ? A slibuju, že nic z toho, co se tady stalo, vytahovat nebudu. Jen...jsem rád, že Gustav už nežije, a tobě se nic nestalo. Akorát....tebe to asi hodně zranilo, viď? Já bych jej zabil už dávno. Ale...vím, že bych mu nemohl nikdy ublížit, když jej miluješ, Mari."
"Já, že ho miluju? Jak tě to napadlo, Nicku?" Vykulila jsem oči.
Otevřel oči a smutně se na mne usmál. "To je poprvé, kdy mi bulíkuješ, Mari. Nedělej to, prosím tě. Vím, že ho miluješ, protože jsem tě viděl jednoho zimního večera, když sněžilo. Viděl jsem tě v jeho náručí. Přece bys nelíbala a neobjímala muže, který pro tebe nic neznamená!"
Cítila jsem, jak blednu hrůzou.
"Prosím, Nicku. Poslouchej mě a pokus se mě pochopit. Byla jsem sama a nešťastná a neměla vůbec žádné přátele. Pak se o mně Gustav začal ucházet. Byl se mnou velmi trpělivý, laskavý - k chudé dívce bez věna. V tom zimním večeru mne pouze pozval na procházku. A já...já nikdy vztah neměla. Nikdy jsem nepoznala, jaké to je, když mne někdo miluje. A když mne někdo líbá. Zničehonic si mne k sobě přitiskl a políbil mne. Neřekl ani slovo, jenom se na mne upřeně díval. Byl to můj první polibek a k tomu od muže, pro kterého jsem byla tolik zajímavá a jedinečná. Já jsem se jeho polibkům poddala - ale později jsem se ptala sama sebe, jestli ho miluju. Když si člověk není jistý, jak vypadá láska...pak o tom přemýšlí a zmocní se ho nejistota. Od té doby jsme se už nikdy nepolíbili. A já ještě párkrát zakusila jakési záchvaty rychlé zamilovanosti, které ale zase rychle vyprchaly. A on...zachoval se ke mne častokrát dost ošklivě, což mne ještě utvrzovalo v tom, že to není muž pro mne."
Své třesoucí ruce jsem pevně svírala v klíně.
"To je všechno, Nicku. Vůbec se za to nestydím a nemíním se omlouvat...Říkám to jen proto, aby sis nemyslel, že jsem ho milovala...i když jakési náznaky prudké zamilovanosti tam byly...i když jsi nás viděl v té závěji sněhu..." Polekaně jsem se zarazila uprostřed věty.
"Takže jsi to přece byl ty! Měla jsem dojem, že jsem tě krátce na to zahlédla, jak tam stojíš opodál....Tys tam byl!"