Růže pro zlodějku

Co to má společného s láskou?

Seděla jsem v jedoucím kočáře a zaposlouchala se do zvuku padajících kapek na střechu kočáru, které již před chvílí spustila mračna. Na sobě jsem stále měla mé krásné, plesové šaty, které mi nechal ušít Gustav. A naproti mne seděl Nick Sabine. Král Anglie. Živý a zdravý. Stále jsem to nedokázala pochopit. Ještě před chvílí jsem tančila v oněch překrásných, světle modrých šatech na plese, s Gustavem ruku v ruce a vzájemně jsme si dívali do očí. A chtěli jsme se políbit. Poprvé, poprvé z lásky, snad. A za malý okamžik teď sedím v černém kočáře s mým manželem. Jak neopravdově, ale zároveň tak moc opravdově to znělo.
Pomalu jsem oči stočila na Nicka. I v tom šeru jsem rozpoznala, že můj manžel, opřený na svém sedadle, je úplně bez výrazu. Mlčel.
Panovalo mezi námi naprosté ticho. Jediný zvuk všechno rušil - kola kočáru, jež jela po lesních i kamenitých cestách. To ticho mne velice znervózňovalo a uvádělo do rozpaků.
Opřela jsem se o sedadlo a znovu si přehrávala onu situaci, kdy jsme se s Gustavem chtěli políbit. Najednou se rozrazily dveře a do sálu vstoupil Nick. Rázným krokem, s nepřítomným výrazem stál před Gustavem. Panovalo mezi nimi obrovské napětí. Takové napětí, že jsem se ho sama bála a nedokázala jsem si představit, co by se stalo, kdyby jeden z nich na toho druhého vztáhl ruku. V sále bylo naprosté ticho, že by se dalo krájet. Všimla jsem si, že někteří hosté poznali, že do Švédska zavítal král Anglie. Pár dam zalapalo po dechu, když Nick do toho prázdného ticha vyřkl, že si přišel pro svou manželku. Pak, skoro aniž bych to poznala, mne jemně chytil za dlaň a odváděl si mne ze sálu. Bylo to zvláštní cítit na sobě Nickovu ruku, která mne svírala před čtyřmi měsíci. Bylo zvláštní jít s někým, koho ani skoro neznám a pokládala jsem jej za mrtvého, a přitom nechávat za sebou muže, jež si získal mé srdce. Bylo zvláštní opouštět místo, které už pro mne tolik znamenalo a měla jsem ho spojeno se zamilovaností ke Gustavovi. Všude kolem nás stáli hosté, s otevřenými ústy a vykulenýma očima, nevěda, co se právě teď děje, proč si král Anglie odvádí obyčejnou služebnou krále Švédska, která se ještě před chvílí chtěla s ním políbit.
August byl velice zmaten, nechápal, proč si mne Nick odvádí, i když ho dobře znal. Možná mu to však už došlo. Nějakou část mého tajemství, které již stejně bylo prozrazeno, věděl. A odcházela jsem od něj s pocitem, že na Augusta nezapomenu. A že hned, co budu moct, napíšu mu dopis, protože jsem ho velice milovala, jako svého vlastního otce. Byl mým blízkým přítelem a tatínkem zároveň. Na Augusta se nedá zapomenout.
Ale co teprve Gustav?! Odváděna Nickem pryč se Gustavovi udělalo mdlo. Byl bledý jako stěna, neschopen ze svých úst dostat aspoň jedno slovo. Ani si mne nebránil. Stál tam jako socha. V očích měl nenávist a zlobu. Na Nicka? Chtěla jsem se s ním rozloučit, ale nešlo to. Rozbrečela bych se. Jemu bych ještě více ublížila. A navíc, byla jsem nepřítomna. Byla jsem zmatena z toho, co se právě děje. Pamatuji si jen, že když se za námi zavřely dveře, v sále to hučelo jako v úle a z velkých, skleněných, otevřených oken na terase se ozývaly zmatené hlasy, které se vyptávaly, co se stalo a hledaly Gustava, který nejspíše zmizel. Když jsem na nádvoří nasedala do prostorného černého kočáru, ani nevím jak, zeptala jsem se někoho, kdo byl u mne, jestli si nemám jít nahoru do mého pokoje zabalit věci. Odpověď zněla tak, že všechny věci z mého pokoje, včetně věcí a listin z pod postele jsou řádně zabaleny v obrovském kufru, který je schován v kočáře. Ani nevím, kdo mi takto odpověděl, jestli kočí, lokaj, nebo Nick? Tak moc jsem byla zmatená, tak moc jsem byla překvapená, že jsem nevnímala ani to, když jsem nasedala do kočáru, když někdo mi do něj pomohl, a pak mi dal napít vlažné vody. Opravdu, všechno toto si vybavuji velice matně a stále by mne zajímalo, kdo to byl. Nick?
Unaveně jsem seděla opřena o mé sedadlo a dívala se z okna ven na krajinu, pro mne známou krajinu, ze které jsem odjížděla do neznáma, snad začít svůj nový život. Byla jsem plně rozhodnuta, že jen, co přijedu na místo, popadnu pero a inkoust a napíšu mým maličkým sourozencům, Emily a Augustovi. Napsat Gustavovi jsem neměla odvahu.
Moc mne mrzelo, že nebudu na svatbě Emily. Chtěla jsem na ní být. Vidět mou milovanou sestru, jak kráčí ve svatebních šatech k oltáři v kostelíku v naší malé, a přesto krásné vesničce. Všichni mi budou chybět. Všichni. A všechno.
Někdy musíme něco opustit, abychom nové 'něco' dostali a nalezli.