Růže pro zlodějku

Projížďka

"Marianno, já tě stále miluji. Hoří mi pro tebe srdce!"
"Ale já ne, Nicku. Prosím, odpusť. Ale cítím to jinak. Teď miluji Gustava. Odpusť mi. "
"Ale on není dobrý člověk, Mari. On tě nemiluje. Nemiluje tě. Rozhodně ne tak, jako já."
"Já ti nemohu věřit, Nicku. Gustav je ten nejlepší muž pod sluncem. Za vše ti děkuji, ale já být královnou v Anglii nechci. Narodila jsem se zde, ve Švédsku!"
"Marianno. On si tě nevezme. Zapomeň na něj. Ještě pořád jsi má žena!"
"Nejsem Nicku. Už tě nemohu milovat..."
S těmito slovy se mezi námi začala rozdělovat zem. Oba dva jsme odskočili od kraje rozdělené země. Do propasti, hluboko do propasti padal sníh, který ještě před chvílí ležel poklidně na zemi.
Najednou se vedle mne objevil Gustav. V ruce držel zakrvácený meč.
"Zabiji tě, Králi Nicholasi! Marianna se stane mou ženou a spojíme království Anglie a Švédska v jedno!"
Ne! Nicka zabít Gustav nemůže! Čím se provinil!?
"Ne, Gustave! Prosím! Nezabíjej ho!"
"Takže ho přeci jen máš ráda!?" Osopil se na mne Gustav a vytáhl na mne meč.
Já upadla na zem a mlčky se dívala na něj.
"Mluv!" Rozkázal Gustav.
"Já..."
"Zabiji tě, slyšíš!?"
"Ne! Nebudeš ji zabíjet!" Zařval Nicholas na druhé straně propasti.
"Ale zabiju! Oba dva! Ani jeden nebude nikomu vládnout. Jen já! Jen já budu panovníkem celé říše!"
Gustav položil špičku meče na mé hrdlo. Hrůzou jsem ani nedýchala. Vystrašeně jsem na Gustava a na Nicka pohlédla. Co teď budu dělat?
Náhle se Nicholas vzdálil v závěji sněhu. Bála jsem se, že to vzdal. Že se ztratil a mne tu nechal. Však taky...zasloužila bych si to.
Ale uviděla jsem jej, jak se rozbíhá, jak běží, a jak vší svou silou jako Bůh, přeskakuje propast. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem vědět, jak to dopadne. Uslyšela jsem upadnout meč. Určitě je mrtev. Pomalu jsem otevřela jedno, a pak druhé oko. Nick byl tady, přeskočil propast a pral se s Gustavem. Oba dva se prali. Nickovi začala téct krev z nosu. Po chvíli i z úst. Začala jsem o něj mít obrovský strach. Nemůže zemřít! Vždyť přece mne Gustav zradil. Musím se zpátky vrátit k Nickovi. Už jsem mu chtěla přijít na pomoc, ale v tu chvíli Gustav zakopl, svalil se do propasti a s ním i můj milovaný Nick!
"Nickuuuuuu!!!!!!" Zařvala jsem skloněna nad propastí. Spadl. Zemřel. A už nikdy se nevrátí.

Probudila jsem se celá spocená a zadýchaná. Co to mělo být? Má to něco znamenat?
Seskočila jsem z postele a zadívala se opět z okna do zahrady. V dáli jsem uviděla ono místo, kde se včera náhle objevil Nick. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že by se tu opravdu zjevil. Ale něco se ve mne změnilo. Jakoby znovu mé srdce zatoužilo po Nickovi. Znovu jakoby má láska k němu opět vzplanula. Avšak...byl tu i Gustav. A ten pro mne taky něco znamenal.

Opláchla jsem si obličej vlažnou vodou, když jsem už byla oblečena a připravena opět vejít do pokoje Augusta.
Zaklepala jsem, ani nepočkala na svolení a vklouzla jsem do pokoje.
"Dobré ráno Mari. Jak to vypadá s Gustavem?" Zeptal se August.
Já jsem šla, jako každé ráno, vyvětrat, ustlat peřiny a polštáře, připravit koupel a čisté oblečení pro Augusta.
"Mari? Děje se ti něco?"
Pohlédla jsem na Augusta udiveným pohledem.
"Co by se mi mělo dít? Vždyť jsem úplně v pořádku."
"Opravdu? Já jen, že jsi mi neodpověděla na otázku. Dnes vypadáš jako tělo bez duše." Zkoumal si mne August podezíravým pohledem. To mne přivádělo do rozpaků. Neměla jsem dnes ani sebemenší chuť s někým mluvit, natož vysvětlovat, co se mi děje. "Mari? Ty se mnou nemluvíš?" Překvapeně vyšlo z Augusta. Už jsem chtěla něco namítnout, odložit načechraný polštář, avšak jako na zavolanou zrovna někdo zaklepal na dveře. August, sice nerad, šel otevřít dveře. Ve dveřích stál Gustav! Srdce mi poskočilo.
"Mari? Přijala bys pozvání na vyjížďku na koních do lesa s mou společností?" Šibalsky na mne mrkl Gustav. Podívala jsem se na Augusta, který mi nesouhlasně naznačoval rázné 'ne'. Netušila jsem, co proti svému příteli má, ale já chtěla s Gustavem být a vyčistit si myšlenky.
"Ano, ráda." Usmála jsem se.
"Dobře, budu tě čekat ve stájích." Mrkl Gustav a s úsměvem zmizel ze dveří. August nesouhlasně zabouchl dveře a nevěřícně kroutil hlavou.
"Lišák jeden! Takhle vodit za nos mladou dívku! Vždyť si to nezasloužíš, Mari. Proč jsi mu řekla ano?" Zoufale vyřkl a svezl se na židli. Unaveně jsem poplácala nadýchané a ustlané peřiny.
"Netuším, co proti Gustavovi máš. Na mne je velice milý a hodný. Je pozorný a čestný. Mne rozhodně za nos netahá. Myslí to se mnou vážně. Věřím mu. V jeho společnosti se cítím šťastná. A jsem u něj v bezpečí. Tak to prosím respektuj. Já jsem šťastná a nikdo mi toto štěstí kazit nebude. Nehledej u Gustava hned vše zlé, určitě to myslí pěkně. Prosím, pochop mne."
Prosebně jsem řekla a položila ruku na Augustovo rameno. Měla jsem ho ráda a vážila si jej, ale toto mi nebylo příjemné. Ale těm slovům, které jsem mu řekla, jsem vlastně ani tak moc nevěřila. Nebyla jsem si jistá, jestli se opravdu až tak moc cítím šťastná v Gustavově přítomnosti. A jestli tam náhodou přece jen není pořád ten můj Nick.
"Dobře. Pokusím se. Hlavně, ať ti neublíží, holčičko moje." Úzkostlivě odvětil August a rychle se zvedl ze židle a odešel spěšně do koupelny. To bylo od něj moc, moc hezké. Nikdy jsem neviděla, že by měl o mě tak velkou starost. Že bych mu přece jen trošku přirostla k srdci? Byl to můj takový druhý tatínek.