Dcera Severuse Snapa

Společně to zvládneme

Po té hrozné události, byli Bradavice jako bez života.

Už jsem na chodbách nepotkávala své kamarády.

Nikdo už se nevěnoval učivu, jelikož se všichni chystali domů.

Já si připadala nejhůř. Všechno to byla moje vina. Kdybych něco řekla, tak by se to nemuselo stát.

Pokoušela jsem se najít své přátele. Nedařilo se. Jakoby se mi vyhýbali. Nedivím se. Kdo by chtěl mít něco společného s dcerou zrádce.

......................................

Procházela jsem školním dvorem, když jsem je konečně spatřila. Byli na astronomické věži.

Šla jsem za nimi.

Chvíli jsem váhala, jestli tam mám vůbec jít.

Nakonec jsem sebrala všechnu svou odvahu.

"Ahoj." Pozdravila jsem je trochu zklesle. "Chtěla jsem se vám omluvit. Měla jsem vám to říct.
Byla jsem hloupá. Myslela jsem, že to zvládnu, ale totálně jsem to zvorala. Omlouvám se."

"Nemohla si to tušit." Utěšila mě Mia a objala mě. To samé udělali i Ron s Harrym. Byla jsem tak ráda, že je mám.

"Všechno se teď změní, viďte? Teď když je Brumbál mrtev, jsou Bradavice pod vládou Voldemorta. Takže ředitelem bude určitě tvůj o...., chci říct Snape. Řekla Mia.

"Možná. Ale já už se sem nevrátím. Musím dokončit to, co jsme s Brumbálem začali. Sám." Zdůraznil Harry.

"Vždycky jsem obdivovala tvou odvahu. Někdy si ale hrozný trouba. To si vážně myslíš, že všechny viteály najdeš sám?" Zeptala se ho Mia.

"Jo kámo, jedeme v tom spolu." Přidal se Ron.

"Ne to po vás nemůžu chtít." Odmítal Harry. "Co když se vám něco stane. Je to moc velká oběť." Vysvětloval.

"Máš pravdu, ale válka má víc obětí. Ve třech budete mít větší šanci." Přidala jsem se.

"Jak to myslíš ve třech?" Ptal se Ron.

"Ne. Zůstanu tady. Znám svého otce lépe než vy. Zvládnu to." Vysvětlovala jsem.

"Kim?" Oslovil mě Ron. "Víš kde teď budeš?" Na to jsem neuměla odpovědět. Jen jsem zakroutila hlavou.

"Napadlo mě, jestli nechceš zůstat u nás. Mamka tě ráda uvidí a Ginny tam bude mít alespoň nějakou kamarádku." Navrhl Ron.

"Jo. A my s Miou se nebudeme tolik bát." Přidal se Harry.

Přikývla jsem a objala Rona. "Moc děkuju." "Nemáš za co."

Byli jsme jen my čtyři. Stáli jsme napříč nebezpečí. Věděli jsme, že to bude těžké.

Ale jedním jsme si byli jistí. Že společně zvládneme úplně všechno.