Dcera Severuse Snapa

Mučení

Věnováno MariaUrbnkov ;-)

Každý den tady byl utrpením. Mučení, tresty a bití ostatních studentů mě pomalu dohánělo k šílenství.

V naší koleji bylo vždy tak chladno a pusto. Oheň v krbu, který vždycky hoříval až do nočních hodin, teď nikdo nerozdělával.

Každý večer jsem trávila v komnatě nejvyšší potřeby,protože jedině tam mě čekal klid a odpočinek.

Nejhorší na tom všem byl ten pocit, kterého jsem se nemohla zbavit už od toho večera, kdy mě Draco políbil.

Bylo divné potkávat ho na chodbách, na hodinách a vlastně i na koleji. Snažila jsem se ten pocit potlačit, jenže čím víc jsem do toho vkádala úsilí, tím se to ještě víc zhoršovalo.

A můj otec? Někdy jsem ho zahlédla jen tak se procházet po chodbách. Už to nebyl ten skvělý táta jakého jsem měla. Stal se z něj zbabělec a vrah.

Nevidím žádný důvod ho litovat. Zemře. Dřív nebo později ano. Pokud chce Voldemort bezovou hůlku, která teď podle všeho patří mému otci, pochybuji že ho Pán zla nechá žít.

Spěchala jsem zrovna na další hodinu. Že bych byla nějak nadšená se říct nedalo.
Další prvák bude mučen a týrán. Ale ze všeho nejvíc jsem litovala toho studenta, který to udělá.

Seřadili jsme se do typických skupin podle kolejí. Stála jsem od nich co nejdál.

Nechtěla jsem se na nic, co se teď bude dít, dívat. Zavřela jsem oči.

„Snapová." Křikl někdo. Byl to jeden z těch smrtijedů a rukou naznačoval ať přijdu k němu. Všechny pohledy spočívali na mně.

Udělala jsem to co chtěl. Věděla jsem přesně na co myslí. Přede mnou klečela nějaká malá dívka. Dívala se mi do očí. Měla je celé červené od pláče. Slzy se jí kutáleli po tváři. Na tohle já nemám. Nedokážu tomu děvčeti ublížit.

„Na co čekáš?" Pobídl mě. Znovu jsem se zadívala té dívce do očí.

„Ne" Zamumlala jsem neslyšně. „Co si to říkala?" Zeptal se mě trochu ostřeji.

„Ne." Řekla jsem nahlas. Tentokrát jsem ucítila bolest a ostré štípání na mé tváři. Dostala jsem facku.

„Crucito." Mým tělem projela vlna ukrutné bolesti. Svírala jsem se tam několik minut.

"Imperio." Tentokrát žádná bolest nepřišla. Ale mé tělo. Jako bych nad ním ztratila kontrolu. Naráżela jsem hlavou do stěn, fackovala se. Pak se mé tělo vzneslo do vzduchu. Lítala jsem nahoru a dolů. A nakonec jsem ucítila prudkou bolest. Spadla jsem z té výšky dolů.

„Dnes uděláme trochu změnu. Vyzkoušíme si vaše dovednosti tady na ní." Pronesl svým slizským hlasem.

„Malfoyi pojďte, ukažte co umíte." V mé hlavě se objevilo slovo zoufalství. Můj pohled zpočinul na podlahu. Nechtěla jsem to vidět.

Ani jsem nevěděla, co je horší. Jestli pocit té ukrutné bolesti nebo to, že to má udělat právě on.

„Můžu já. " Zaslechla jsem pisklavý hlas, který patřil Pansy. Byli jsme nejlepší kamarádky, dokud jsem nezaslechla to, že mě pomlouvá a špiní mé jméno.

Teď mám mnohem lepší přátele. Jenže teď mi asi nikdo z nich nepomůže.

Zase mnou projela ukrutná bolest. Myslela jsem, že je po mně.

Když konečně hodina skončila odnesl mě Seamus s Deanem do komnaty nejvyšší potřeby. Díky Cho jsem se cítila mnohem líp. Rány se mi zhojily, ale moje psychická stránka byla zcela vyčerpaná. Usnula jsem Nevillovi na klíně.