Dcera Severuse Snapa

V rukou tyrana

Seděla jsem ve vlaku.

Tentokrát jsem nebyla u své koleje. Kdybych viděla Malfoye nebo už jen slyšela nějakou narážku na Harryho nebo Brumbála, musela bych mu jednu vrazit.

Seděla jsem vedle Ginny a naproti nám se posadil Nevill.

Nikdo z nás nebyl zrovna nadšený, že se tam musíme vracet.

Všichni se báli toho, co přijde. Báli se Voldemorta.

Já se bála někoho jiného. Svého otce jsem neviděla tři měsíce a pořád mi to nepřipadá jako moc.

Vlak zastavil. Pomalu jsme vystupovali. Pak jako obvykle jízda kočáry.

A bylo to tu. Vešli jsme do velké síně. Vydala jsem se ke Zmijozelskému stolu a posadila se na okraj.

Pak jsem uviděla své staré profesory. Mezi nimi i nové tváře. Už podle oblečení a výrazů jsem tušila, že to jsou smrtijedi.

U stojanu, kde dříve stával Brumbál, se objevila silueta. Můj otec se pyšně rozhlížel po místnosti.

Kochal se tou bídou. Nejprve se věnoval Nebelvíru. Jeho výraz by vystřídal hlasitý smích, ale udržel se.

Nebelvírští na tom byli nejhůř. Věděli moc dobře, že je čeká peklo.

Podobně na tom byl i Havraspár s Mrzimorem.

Jediný bezstarostný byl Zmijozel. Ten si teď bude užívat. Nechci být součástí tohohle.

Určitě budou zavedeny fyzické tresty, mučení a tak dále.

A přesně jak jsem doufala, mé myšlenky byli vyslyšeny.

Fyzické tresty prováděli hlavně ti dva smrtijedi. Ale stávalo se, že nechali i Zmijozelské vykonávat jejich práci.

Každé porušení pravidla znamenalo sedět svázán v poutech dvě hodiny nebo ránu do obličeje.

Já jsem seděla v poutech tolikrát, že už mi to nepřijde jako trest, ale jen taková tradice.

Některé žáky učily cruciatus na prvácích. Díky bohu, že na mě ještě řada nepřišla.

U nás ve společenské místnosti bylo vždy veselo. Bylo to k blití. Nevšímala jsem si jejich úsměvů ve tváři. Jejich smíchu nad mučenými prváky.

Štvalo mě to. Štvali mě oni. A především Parkinsonová. Ta jak si užívala mučení ostatních kolejí. Pokaždé když mučili někoho z Nebelvíru, div málem neskákala radostí.

Ale nebyla sama. Celá tahle kolej by nejraději sloužila Voldemortovi. Dělali by mu služebníky dokud by je nezabil.

Vlastně takového hrdinu tady už máme. Malfoye.

Ale na to, že je to smrtijed, se choval jinak než ostatní. Ve tváři měl sice úsměv, ale zdál se mi nejistý.

Nechala jsem to být. Vylezla jsem na střechu. Potřebovala jsem přemýšlet.

Vzduch byl tak studený, že mi z úst unikala pára.

Myslela jsem na své přátele. Co asi dělá Mia, Ron a Harry.
Kdybych tak mohla být s nimi.

To mě přivádí i na dalšího člověka, kterého jsem taky dlouho neviděla.

Lenku jsem tu zahlédla jen při zahajovací večeři, pak zmizela.
Ptala jsem se Cho jestli neví
,kde je, ale řekla, že zmizela.

Bylo to divné, přeci se člověk ze dne na den jen tak neztratí.