Dcera Severuse Snapa

Bitva vypukla

Stáli jsme uprostřed velké síně. Tam kde vždycky stával profesor Brumbál, teď stál můj otec a za ním jeho obvyklý doprovod-smrtijedi.

„Jistě se divíte, proč jsem vás nechal shromáždit v tak pozdní hodinu?” Promluvil otec tak tiše, že jen hrstka lidí v této místnosti ho slyšela.

„Dnes v podvečer byl v Prasinkách Harry Potter.” Promluvil znovu, jen o něco hlasitěji.

Celým sálem se rozlehl šepot, a pak následovalo okamžité ticho.

„Pokud se někdo pokusí panu Potterovi nějak pomoci, čeká ho exemlární trest. A pokud se někomu z řad studentů či profesorů prokáže, že o těchto událostech věděl, ale neoznámil je, bude s ním naloženo jako se stejně provinilým.” Mluvil stále klidně a tím víc mě to začalo děsit.

„Nyní, pokud má někdo o pohybu pana Pottera v Bradavicích nějaké informace ať udělá krok v před.”

Nikdo z nás se ani nepohl. Náhle se však místností rozlehly kroky. Ty kroky patřily Harrymu.

Stál teď čelem proti mému otci. „Myslím, že máte velice vážné problémy se zabezpečením, profesore.” Řekl Harry nejistě.

Najednou se otevřeli dveře a do místnosti napochodovali členové fénixova řádu. Zahlédla jsem tam své přátele. Lupina a Tonksovou, Miu, Rona, Fleur, Billa, Weasleyovi. Můj pohled ale zůstal na zrzavých dvojčatech. Tak dlouho jsem je neviděla.

„Jak můžete stát tam, kde stál on. Řekněte jim jak to tehdy bylo. Jak jste se mu podíval do očí, člověku který vám věřil, a zabil ho.” Zakřičel Harry na celou síň.

Můj otec se chopil hůlky a zamířil na Harryho. K jeho smůle se před Harryho postavil profesorka McGonagallová, která svírala hůlku pevně v ruce.

Naskytl se nám pohled na profesorský souboj. Nakonec se můj otec snížil na úroveň zbabělce a utekl.

Všichni začali jásat. Ale ne na dlouho. Po několika minutách se místností rozezněl dětský křik. V rohu se krčila jedna prvačka. Z dalšího rohu se to ozvalo také. Obě si zacpávali uši. Tak to později udělali všichni.

Promluvil k nám hlas. Hlas toho jehož jméno nesmíme vyslovit.
„Rozhodli jste se bojovat. To nebude nutné. Víte co chci. Vydejte mi Harryho Pottera a nikdo nezemře, vydejte mi Harryho Pottera a Bradavice zůstanou nedotčeny. Máte na to hodinu.”

„Tak na co čekáte. Chopte se ho!” Zaječela Parkinsonová. Všichni jí ignorovali.

„Pane Filchi, buďte tak hodný a doprovoďte slečnu Parkinsonovou a celou Zmijozelskou kolej do sklepení.” Prohlásila profesorka.

Bohužel jsem do Zmijozelu patřila i já. Filch se nenechal přesvědčit, že mě profesorka nemyslela. Marně.

Sedla jsem si do rohu místnosti a doufala jsem, že si mě nikdo nebude všímat. Docela se to dařilo, jenže pak si ke mě nakráčela Pansy.

„Snapová? Jak můžeš vůbec nosit tohle jméno. Měla by ses stydět. Zradila jsi svou kolej, ponižuješ celý Zmijozel.” Začala ječet. Pak se k ní přihnali i ostatní.

„Pansy.” Pronesl klidně Draco. „Co? Je to krvezrádkyně. Ty sám si to říkal.” Malfoyovi došli slova. Snažila jsem se mu podívat do očí, ale jako by se tomu vyhýbat. „A měl si pradvu.” Pronesla Pansy. „ To stačí Pansy.” Zařval na ní, což mě trochu překvapilo.

Stáli jsem mlčky. Pak se ale ode dveří ozval hlas.

„Kim?” Byl to Fred. „Harry chce aby si šla za ním.” Řekl trochu nejistě. Šla jsem. Nic neřekl.

„Co se děje Frede?” Zeptala jsem se naléhavě. To už jsme byli u George a společně jsme pokračovali v cestě.

Náhle potemnělo, a pak nás ozářilo jasně zelené svělo.

„Už to začalo.” Řekli oba najednou.