Svět J. K. Rowling rukou jiného autora

22. kapitola

Ráno se Trudy probudí nevyspalá. Celou noc musí přemýšlet nejprve o ředitelově proslovu a poté i Helenině scéně. Usne až kolem čtvrté hodiny ráno a naspí asi jen tři hodiny. Po důkladném protažení se oblékne do mudlovského oblečení, které si připravila už večer předem, znovu uloží knihu Záhady kouzelnického světa do kufru a sejde do společenské místnosti. Když tam dorazí i její dva kamarádi, vyrazí na snídani.

Anthony a Terry také nevypadají, že by se vyspali, proto se jich Trudy zeptá na důvod.

„Copak to šlo? Brumbál nám do naší bezstarostné hlavy nasadil brouka a ten se těžko vyhazuje pryč," hořekuje Terry.

„Vždyť je to vážná věc," napomene ho Trudy, zatímco Anthony vedle ní zívá.

„Já vím, já vím..."

Snídaně proběhne rychle, všichni už se jistým způsobem těší domů. Hned po jídle nastoupí studenti do kočárů, které je sami odvezou na vlakové nástupiště do Prasinek, kde už čeká vlak jedoucí do Londýna. O kufry všech studentů se postarali domácí skřítkové, zavazadla jsou už naložená a vlak je připraven odjet.

Trudy, Terry a Anthony si přisednou do kupé, kde sedí Levandule Brownová a dvojčata Patilovi. Levandule se zvědavě podívá po Trudy, která sedí vedle Terryho, ale Terry se na svůj doprovod z loňského plesu usměje a Levandule mu úsměv vrátí.

Najednou se však z vedlejšího kupé ozve rána a výkřiky několika hlasů: „Mdloby na tebe." Všech šest členů BA popadne svou hůlku a rozběhne se za ozývajícími se hlasy a ránami. Na chodbičce před vedlejším kupé stojí několik studentů ze Zmijozelu (mimochodem také členů Vyšetřovatelského sboru) a evidentně útočí na někoho z onoho kupé.

„Expelliarmus!" ozve se a Trudy pozná hlas Harryho Pottera.

To už všichni z okolních kupé vylézají a vrhají na záškodníky ze Zmijozelu zaklínadla a kletby. Zrovna v této části vlaku se snad usadila celá Brumbálova armáda.

„Mdloby na tebe!" vykřikne Trudy a její kouzlo zasáhne černovlásku s bílou pletí. Pansy Parkinsonová. Trudy se zaraduje, končně snad té zmiji sklapne.

Když Brumbálova armáda s partičkou ze Zmijozelu skončí, nikdo je vůbec nemůže ani poznat. Harry, Ernie Macmillan a Justin Finch-Fletchley je hodí na polici na zavazadla do jednoho kupé a nechají je tam. Však oni si je rodiče najdou.

Za necelé dvě hodiny vlak se skřípěním zastaví na nádraží King's Cross, nástupiště 9 a ¾. Všichni studenti vystupují z vlaku, táhnou za sebou těžké kufry a vítají se se svými rodiči. Trudy vystoupí před svými dvěma kamarády a na nástupišti spatří jejich rodiče. Proto se hned, jak vystoupí i oni, na ně otočí a oba dva je obejme. „Musíte mi napsat," zamumlá Trudy v jejich objetí.

„Vždyť víš, že ty musíš napsat první. My se k tomu jinak sami nedokopeme," usměje se Anthony a Terry jen přikývne. Oba dva chlapci se přivítají i se svými rodiči, kteří pak Trudy na rozloučenou zamávají. Trudy projde přepážkou, rozhlédne se po nástupišti, a když mezi všemi rodiči a studenty Bradavic nezahlédne svého otce, sedne si na nedaleko stojící lavičku. Z kufru vytáhne knížku a začte se do ní.

„Trudy," ozve se najednou vedle ní.

Trudy vzhlédne a spatří rozesmátou pihovatou tvář lemovanou zrzavými vlasy. „Frede," odloží rychle knížku, rozběhne se k němu a obejme ho. Hlavu mu zaboří do hrudi a přičichne k té známé a dlouho necítěné vůni.

„Tak rád tě vidím," řekne Fred a políbí ji na týl.

„Já tebe taky." Trudy se postaví na špičky a Freda políbí. Ten jí pak polibek vrátí a pohladí ji po tváři. „Co to vůbec je?" ptá se Trudy a její pohled padne na bundu, kterou má Fred na sobě. Promne v ruce zelený, šupinatý materiál a pak se podívá Fredovi do očí.

„To je nejjemnější dračí kůže. Obchody nám jdou, tak proč se taky o sebe trochu nepostarat."

„Páni. Musíš mě někdy do toho vašeho krámu vzít."

„Neboj, budeš první, která to bude mít i s mou osobní přednáškou," usměje se Fred a dá Trudy pusu na čelo. Vtom se však ohlédne a poznamená: „Hele, mohl bych tě představit naší mamce? Byla by hrozně ráda a navíc... Teď na nás pořád kouká..."

„Dobře," usměje se Trudy, chytne Freda za ruku a proplete si s ním prsty. Pak zamíří ke skupince několika lidí mezi kterými zná Trudy George, Ginny, Rona, Remuse Lupina, který ji ve čtvrtém ročníku učil obranu proti černé magii a Alastora Moodyho, kterého měla o rok déle na ten samý předmět. Dále tu stojí mladá žena s vlasy růžovými jako žvýkačka a dva postarší, zrzaví manželé.

„Mami," řekne Fred k ženě s barvou vlasů jako má on, „tohle je Trudy."

„Ach, drahoušku! Tak ráda tě poznávám! Fred nám o tobě tolik vyprávěl!" vychrlí ze sebe paní Weasleyová a Trudy obejme. Dívka s brýlemi se v jejím objetí skoro ztratí, protože paní Weasleyová je poněkud korpulentní žena. Ovšem s přátelským úsměvem na tváři.

„Těší mě," řekne trochu stydlivě Trudy.

„A tohle je táta," prohodí pak Fred a ukáže na hubeného pána stojícího za svou manželkou. Pan Weasley podá Trudy ruku a ta ji jemně stiskne.

„Vážně tě rádi poznáváme. Někoho, kdo vydrží s těmihle uličníky a umírní je, jsme už dlouho potřebovali," říká pan Weasley a pohledem zabloudí k Fredovi a Georgeovi.

„Také mě těší," řekne Trudy potichu a pak přistoupí zpátky k Fredovi. Ten ji obejme kolem ramen a ona se k němu přitulí.

„A co že tu ještě jsi?" napadne pak Freda.

„No... Má pro mě přijet táta. A... vlastně jeho snad jediná špatná vlastnost je nedochvilnost."

„Aha."

„On tu bude co nevidět. Vlastně bych tě mohla taky představit," zaculí se Trudy na Freda. Ten se jen ušklíbne a posadí se s Trudy na lavičku, na kterou před chvílí odložila knihu. Ještě chvíli si spolu povídají, když v tom se k nim přižene vysoký muž v kostkované košili.

„Trudy, moc se omlouvám, já..." vysype ze sebe pan Milett, když ho Trudy zarazí.

„Tati, to je v pohodě. Nečekala jsem, že bys tu byl včas," řekne a usměje se. Její otec si vydechne a také se usměje. „Hele, tati, ráda bych ti představila Freda."

„Á, ano, jistě, moc mě těší," řekne pan Milett a stiskne Fredovi ruku.

„Mě samozřejmě také," řekne Fred a postaví se.

Fred ještě pomůže Trudy s věcmi do auta a pak se musí rozloučit. „Už víš, kdy přijedeš?" ptá se Fred Trudy a v ruce drží jeden pramen jejích vlasů, se kterým si pohrává.

„Ne, ještě se o tom musím pobavit s rodiči. Ale snad to bude brzy," Trudy se ohlédne po svém otci, který sedí za volantem v autě. S Fredem stojí kousek dál, aby se Trudy nemusela stále otáčet a kontrolovat, zda je náhodou její otec nesleduje. „Tak já už půjdu, ano?"

„Jistě," řekne Fred a naposledy ji políbí. Trudy mu ještě prohrábne zrzavé vlasy a naposledy ho obejme. „Měj se pěkně a co nejdřív se ozvi."

„Ozvu," vykřikne Trudy a nastoupí do auta svého otce. Zamává Fredovi a auto z nádraží King's Cross se spokojeným vrčení motoru odjede.