Svět J. K. Rowling rukou jiného autora

27. kapitola

„Připravena?" ptá se Christine své dcery. Trudy třímá v ruce svůj tmavomodrý kufr, vlasy úhledně učesané do dvou copů, bílé šaty s pomněnkami na sobě. Ještě jednou se ohlédne po Tylerovi, který sedí na posteli ve svém pokoji, a usměje se. Během těch několika týdnů, které trávili v blízkosti toho druhého, se spřátelili a Trudy se necítila tak smutná. Teď už je ovšem jak na trní, protože za chvíli se konečně přemístí do Teddingtonu a odtud hned zítra i do Příčné ulice. Zase uvidí Freda! Bude ho moct obejmout, přičichnout k jeho šatům, pohladit ho po tváři, zajet prsty do rusých vlasů a slyšet jeho nenapodobitelný hlas. Ach, jak se na něj těší.

Trudy přistoupí k manželům Wardovým a potřese si s nimi rukou, pak obejme svého tátu a nakonec se usměje na mámu. Chytí ji za ruku a dřív než bys řekl ‚Děravý kotel' jsou zpět v Teddingtonu, před domem Milettových. V Británii je právě noc, proto se nebáli přemístit na ulici plnou mudlovských domů. Ovšem jen co uslyší zamňoukání kočky jejich sousedky, odeberou se domů.

Christine zkontroluje poštu (už dorazil dopis z Bradavic pro její dceru) a jde si lehnout, Trudy leží na polovině postele, kde obvykle spí její otec, a pravidelně oddychuje. Její matka ji přikryje peřinou a sama si lehne vedle ní.

Ráno v osm hodin už dole v kuchyni píská konvice na čaj a Trudy připravuje snídani. Nemůže se dočkat, až konečně navštíví Příčnou ulici a uvidí Freda. Christine sejde dolů právě ve chvíli, kdy její dcera dává na stůl toasty s máslem a marmeládou a konvici plnou čaje.

„Jak ses vyspala?" ptá se Trudy. Dnes má skvělou náladu.

„Dobře. Co ty, zlatíčko?"

„Líp už to nešlo," usměje se Trudy a vrhne se na snídani. Všechno chce stihnout co nejrychleji a svou matku stále popohání, aby mohly v devět hodin vyrazit do Londýna. Christine si uvědomí, že Trudy pustila rádio: „... proto pokud nemusíte, Příčnou ulici ani jiné frekventované kouzelnické lokace nenavštěvujte. Konkrétně v Příčné ulici je spousta obchodů zavřených, například u Ollivandera si už hůlku nekoupíte..."

„To je hrozné. Každý z Bradavic má hůlku od něj," vydechne Trudyina matka.

„Je to strašné, já vím. Ještě než jsi přišla, hlásili něco o napadení mozkomory. A napadeni nebyli jen kouzelníci, ale i mudlové. Mudlové! Kteří ani nevidí, co z nich vysává duši!"

„Jsi si jistá, že chceš poslední týden strávit u Freda? V Příčné je to vážně nebezpečné," podívá se na svou dceru Christine.

„Já vím..." sklopí Trudy pohled ke své snídani, „Nechci ti přidělávat starosti, tak jsem si říkala, že bych jim mohla přes den pomáhat v krámě a na noc se vždy vrátit domů."

„Budu se o tebe hrozně bát," pohladí Christine Trudy po tváři.

„Nemůže se mi nic stát, mami. Budu s Fredem." Christine si povzdychne, ale nemůže nic dělat. Její dcera je již plnoletá a ona v jejím věku byla také tak bezstarostná. Odjela přeci se svou nejlepší kamarádkou do Ameriky. Bez rodičů.

Nikdy nikomu neřekla, že se s rodiči toho dne pohádala, protože ji nechtěli pustit. Oni totiž věřili, že válka co nevidět skončí. Jenže trvala dalších devět let. Oba manželé Powellovi při ní zemřeli a Christine si slíbila, že ona bude se svou dcerou vycházet a že se s ní nikdy nepohádá. Svým rodičům už nikdy neřekla, jak moc je má ráda, nikdy se s nimi neusmířila, nikdy už je neobjala.

Přesně v devět hodin se matka s dcerou přemístí do Děravého kotle, kde je nezvykle prázdno. Christine popadne Trudy za ruku a táhne ji za sebou, ke vchodu do Příčné ulice. Musí utéct před tím ničivým tichem, kterého je v hostinci plno. V Příčné ulici, je ovšem nic jiného nečeká. Ve vzduchu se vznáší jakási hustá směs strachu a bolesti. Christine s Trudy hned zamíří do Krucánků a kaňourů.