Svět J. K. Rowling rukou jiného autora

11. kapitola

Fred tedy pomáhá Trudy najít Šedou dámu, ale to ho netrápí tolik, jako následný famfrpálový zápas Nebelvír - Mrzimor. Kvůli zákazu profesorky Umbridgeové nemůžou ani on a George ani Harry Potter hrát, a proto je musí nahradit Andrew Kirke a Jack Sloper jako odrážeči a Ginny jako chytač. Naneštěstí nejsou tak dobří jako původní sestava, proto mají z dalšího zápasu trochu strach. Nechtějí přeci prohrát se Zachariášem Smithem. A ještě k tomu všemu se Ronovi i přes velkou snahu na postu brankáře moc nedaří. Nejradši by z týmu odešel, ale Angelina mu to nedovolí.

A jak se nebelvírský tým obává, tak se i stane - na plné čáře prohraje. Mrzimor to překvapí a samozřejmě i potěší a Zmijozel to vyprovokuje k ještě hlasitějšímu zpěvu: "Weasley je náš král!" Ron pak odchází z hřiště celý skleslý a i v nebelvírské společenské místnosti se tváří jako hromádka neštěstí.

Jediný, koho porážka ve famfrpálu nijak zvlášť nezasáhla, je Hermiona Grangerová. Krčí se nad pergamenem se spoustou čísel, ze kterých zkouší věštit. Jindy po famfrpálovém zápasu by se nemohla soustředit, dnes je však jejich společenská místnost tichá a zachmuřená. Fred si k ní chce přisednout, ale čeká, dokud nedočte další dlouhou řadu čísel a vyruší ji až pak.

"Hermiono!" zvolá a sedne si na zem vedle křesla, kde sedí ona.

"Ahoj, Frede," podívá se na něj Hermiona.

"Jdu si pro radu."

"Ke mně?" diví se Hermiona.

"Znáš snad někoho lepšího?" podiví se Fred a zvedne jedno obočí. Hermiona skromně přitaká a on pokračuje: "Nepotkala jsi tu náhodou někdy nějakého ducha? A skorobezhlavého Nicka nemyslím."

"No... počkej..."

"Víš, ty si tu čteš obvykle dlouho do noci a kdekdo by tě mohl přehlédnout, třeba i duch."

"Párkrát... si tu se mnou četla jedna žena. Je moc krásná, má tmavé vlasy a oči. Zjeví se, rozhlédne se po místnosti a když si mě nevšimne, sedne si někde do křesla a čte si."

"To by mohla být ona!"

"A kdo?"

"Šedá dáma, neboli Helena z Havraspáru."

"Proč jsi to potřeboval vědět?"

"Ale, Trudy chce... Dělá takový pokus."

"Jo, tak Trudy...?" ušklíbne se Hermiona a Fred zčervená.

"No a myslíš, že kdybych tu na ni počkal a byl hodně potichu, že by přišla a já si s ní mohl promluvit?"

"No, vždycky, když se zvednu a jdu spát, docela se mě lekne a hned zmizí. Ale zkusit to můžeš."

"Jasně. Moc děkuju."

Potom co konečně odejde i poslední opozdilec spát a v nebelvírské společenské místnosti se rozprostře ticho, Fred se vykrade z ložnice i s peřinou, uvelebí se na jednom z křesel a vyčkává Šedou dámu. Křeslo postaví tak, aby bylo zčásti ve stínu, kam plameny dohořívajícího ohně v krbu nedosáhnou. Přikryje se peřinou a snaží se neusnout. Když hodiny odbijí jednu hodinu, polena v krbu jen doutnají a Fred už skoro klimbá, zničeho nic se opravdu zjeví duch krásné ženy. Má tmavé, dlouhé, kudrnaté vlasy sepnuté sponou a světlé šaty až na zem. V ruce drží knížku a rozhlíží se kolem sebe, jestli tu není nikdo, kdo by ji rušil. Fred zatají dech, ani se nehne a Šedá dáma se zatím usadí do jednoho z křesel, rozsvítí svíčky na svícnu stojícím opodál a otevře knihu, kterou si přinesla.

Fredovi se honí hlavou, jestli ji má oslovit, nebo jen vystoupit ze stínu, ale aby ji zase nevyděsil. Po několika dlouhých minutách se konečně osmělí a zašeptá: "Heleno..."

Šedá dáma se poleká a otočí hlavu směrem, odkud zaznělo její jméno, ale nezmizí. Fred ze sebe zatím shodí peřinu a vystoupí ze stínu. Pomalu se začne přibližovat k Šedé dámě, která ztuhne a ani se nehne.

"Heleno," řekne znovu Fred, "jste Helena, že ano?" Šedá dáma přikývne a trochu se uvolní. "Jedna... vážně moc milá dívka, by si s vámi chtěla promluvit... Bylo by možné, že byste se vy dvě setkaly?" Helena opět pouze přikývne a zatváří se jako by se ptala proč. Fred hned zareaguje: "Nechci vám nic moc říkat, protože moc nevím, ale jde o její rodokmen."

Na tváři Šedé dámy vyvstane výraz, který Fred nedokáže ani popsat. Je v něm překvapení, radost a nadšení ale i strach a smutek. Helena přiskočí k Fredovi a podívá se mu zpříma do očí: "Musím ji vidět. Sejdeme se zítra v tuto hodinu ranní v havraspárské společenské místnosti. Nechť je sama. A ty nikomu cizímu nevyzraď, o čem jsme teď rozprávěli!" Freda zaskočí náhlá ráznost ducha havraspárské koleje, ale než si stačí uvědomit, že právě odbíjí půl druhé, je Šedá dáma ta tam. Fred ještě chvíli stojí uprostřed nebelvírské společenské místnosti a ukládá si do paměti vše, co mu Helena právě řekla, pak sebere peřinu a potichu vyběhne po schodech do ložnice. Lehne si do své postele a v tu ránu spí.

Druhý den ráno jde do Velké síně s dobrou zprávou. Když vejde s Georgem po boku do dveří, zalétne pohledem ke stolu havraspárské koleje a hned Trudy zahlédne. Svému bratrovi nic neřekne a hned se vydá opačným směrem než stojí stůl Nebelvíru. Rychlým krokem zamíří k Trudy, která právě snídá se svými přáteli. Fred nechápe, jak mohl být tak naivní a myslet si, že by mohla s jedním z nich chodit. Vždyť k nim se chová úplně jinak než k němu samotnému.

Trudy sedí k Fredovi zády, proto si ho hned nevšimne. Fred ji obejme kolem ramen a pošeptá jí do ucha: "Dnes o půl druhé ráno, ve vaší společenské místnosti." Trudy se otočí a, když zjistí, že za ní stojí Fred, usměje se, ale hned potom se zatváří nechápavě. Co se má dít o půl druhé?

Fred už je dva kroky od ní, když ovšem vidí, že je Trudy zmatená, znovu se k ní nakloní a dodá: "Helena." Pak se na ni usměje a odběhne ke svému stolu. Anthony a Terry na Trudy koukají s otevřenými ústy, ale ona ví a chápe.