Co mi tajíš? || Mavy

část 13- takhle ne

,,Čau!" pozdrav mi opětuje. Poznám z něj nadšení a to mě pochopitelně taky potěší.
,,Nezlobíš se, že jsem neměl čas?"
,,Proč bych měl? Srovnáváš účty." usměje se a mávne rukou.
,,Kdo to je?" ukáže za mě. Až teď jsem si všiml, že Sára je tam taky vidět.
,,To je Sára. Teta chtěla abych se seznámil když ty jsi p..." zarazil jsem se.
,,No jen to řekni. Když jsem pořád pryč."

Chvíli bylo ticho. To jsem přerušil až já.
,,A kdy přijedeš?"
,,Karle to už jsme probírali. Když ti to řeknu budeš buď zklamaný, že za tak dlouho nebo budeš natěšený, že tak brzo, ale potom se mi to tu prodlouží a ty budeš i tak zklamaný." povzdechne si.
,,Možná bych byl zklamaný pořád kdybys ty přijel přesně kdy řekneš." když jsem to dořekl ještě víc ztichl.
,,Aspoň přijedu." pípne potichu. Nikdy jsem ho neviděl tak jako teď. Jako by se role prohodily.

,,No to ano. Ale pak stejně zase odjedeš." proč se s ním sakra hádám?!
,,Nemusíš to vytahovat. Snažím se co můžu. Ale prostě se to vždy posere a já.... To neřeš." znova mávne rukou. Vzpoměl jsem si na ráno. Jak teta vytáhla nepříjemné téma. A teď to dělám já.
,,Chci to řešit. Dokud máš čas." začíná mě bolest ruka tak si sednu ke Sáře a mobil si opřu o přední sklo. Oba se pozdraví a představí se. To ale moc nevnímám.
,,Furt mi někdo vyčítá, že jsem víc v práci než doma. A ty už taky. Jana taky. Já ten nápor nezvládám. Nemůžu se na práci soustředit. Pak kvůli tomu něco pokazim a jsen tu dýl." vysvětlí.
,,Chceš říct, že seš tam tak dlouho jen proto, že ti něco vyčítám?!" ač jsem nechtěl hlas jsem trochu zvýšil.
,,Tak jsem to nemyslel... " sklopí pohled.
,,A jak jsi to myslel? Já ti to, ale vyčítám oprávněně! Vždy když si takhle voláme slibuješ, že až to bude hotové vemeš si dovolenou. Ale napadlo tě, že já tě potřebuji teď? Tady! A teď!" znova jsem na něj měl zvýšený hlas a doslovně se mi nelíbilo na něj řvát. A to jsem neměl. Obzvlášť ne tyhle slova. Protože hned jak jsem to dořekl i přes blbou kameru jsem viděl jak se mu do očí nahrnuly slzy. Vstal ze židle a mobil nechal na stole. Neviděl jsem co tam dělá, ale na stoprocent jsen věděl, že brečí.
,,Ne Marťo promiň. Já tě nechtěl rozplakat." okamžitě jsem ze sebe střílel omluvy. Pak si vzal mobil do ruky a setřel si slzy. Mlčí.
,,Neplač. Aspoň né takhle když si povídáme přes skype." marně jsem se ho snažil uklidnit. Znervózňuje mě, že ho nemůžu obejmout a uklidnit ho.
,,Víš jak mě to mrzí? Že jsem víc tady místo toho abych trváil čas s tebou. Zítra se uvidíme. Snad se mi to povede zařídit. Zatim čau." típl to. Teď jsem bojoval se svými slzami. Ale ne smutku. Radosti, že ho zítra možná uvidím.

*Martin*
Sesunul jsem se po stole na zem a hlavu si opřel o kolena.
,,Pane máme to hotovo." ozve se ženský hlas ode dveří.
,,Jasně podívám se na to později." mávnu na ni rukou. Hned se zvuk podpatků vzdaluje.
Snad mu tím vynahradí to, že tam nejsem. Snad....

Btw- omlouvám se, že nevyšla dřív. Ale stihla jsem to😊