Co mi tajíš? || Mavy

část 29- jsem tady...

Dnes v noci jsme měli oba těžké spaní. Já tedy neměl vůbec žádné, ale Martin sebou pořád vrtěl nebo něco mumlal. Občas jsem rozeznal i slabé vzlyky. Vždy jsem se jen zvedl na lokty a zkontroloval ho. Tak moc mi to lámalo srdce.
Najednou  byla tma tím nejmenším problémem, který jsem teď měl.
,,Spi už kurva." Šeptl jsem si pro sebe. Chtěl jsem konečně aspoň na chvíli vypnout. Posledních pár dnů to bylo opravdu těžké. A já se bál, že to ani z daleka nekončí. Kéž bych teď mohl s něčím praštit. Každou chvíli jsem si svoje rozhodnutí rozmýšlel a zase jsem se k němu vracel. A býval bych teď spal úplně v klidu, kdyby sem rodiče nejezdili. Proč jsem sakra Martinovi neřekl ať je pošle pryč. Já se tak nenávidím!!

Po dalších hodinách marných snah usnout jsem to vzdal. Moje myšlenky neměly meze. Navíc mě Martin před chvílí chytil ze spánku za ruku a asi se mi snaží rozdrtit klouby. Útrpně zakňučím a do očí se mi nahrnou slzy. Martinův pevný stisk jsem skoro ani nevnímal, psychická bolest stačila. Slzy jsem úspěšně zahnal a chtěl jsem se posadit. Jenže když se Martinova druhá ruka prudce dotkla mého ramene, myslel jsem že umřu.
,,Sakra tohle mi nedělej." Vydechl jsem vyděšeně.
,,Kam jdeš?" Naprosto mě ignoroval.
,,Jen si sedám. Nemůžu spát." Vysvětlím mu udiveně.
,,Myslel jsem, že ty spíš." Dodám, když dlouho nic neříká a jen si hraje s mými prsty. Zase ticho.
,,Marťo?" Sedl jsem si k němu blíž a dotkl jsem se jeho brady tak aby se na mě podíval. Falešně se usmál a políbil mě má hřbet ruky, kterou tak pevně svíral. Poznal jsem že se mu opět klepe spodní ret. Lehl jsem si blízko k němu a hlavu jsem nechal mezi jeho krkem a ramenem.
,,Můžeš povolit, nikam nejdu." Upozornil jsem ho.
,,Ale půjdeš." Řekl bezhlasně. Na to jsem mlčel. Nedokázal jsem mu na to nic říct. Nemohl jsem mu to vyvrátit ani potvrdit. Na to bylo brzo. A já vážně nechtěl tuhle noc dělat ještě rušnější než je.
,,Spi." Řekl jsem jen a věnoval mu lehký polibek na rameno. Kdybych věděl jaký chaos tímhle začne, nikdy bych mu to neříkal. Vzal bych ho za ruku a šel s ním koukat na filmy. Někdy si tak strašně přeji stroj času. Dnes v noci asi stokrát víc.

***

Byly přesně tři hodiny ráno a pořád byla tma. Já spal jen asi půl hodiny a to ještě ne v celku. Moje myšlenky bych za tohle radši zabil, ale pořád lepší moje nespavost než ten Martinův neskutečně neklidný spánek. Několikrát už jsem ho musel chytat, když padal na zem, uklidňovat, když sebou moc vrtět a občas snášet rány. Navíc jsem se bál chvíle až se mi bude chtít na záchod, protože jsem věděl, že mě nepustí. Až na to, že mě pustil. Zrovna když jsem usnul já. Třebaže to mohlo být jen na chvíli, stejně to bylo vzácné. A přesně tohle byla ta chvíle kdy mě pustil a já se odvalil někam dál od něj.
Vzbudil mě jem prudký pohyb matrace. Už jsem mu chtěl vyčítat, že mě budí ale všechno se mi vypařil z pusy jakmile začal vyvádět.
,,Kájo?! Kde jsi?! Kam jsi šel?!" Jančil a snažil mě rukama najít na posteli.
,,Právě na mě saháš." Dotkl jsem se jeho ruky, kterou mě hledal.
,,Uklidni se, nic se neděje." Pohladil jsem ho po tváři a tím jsem se ho snažil nějak uklidnit. Ale moje snaha byla marná.
,,Jak?! Jak se mám sakra uklidnit když vím, že za chvíli tu už nebudeš! Opustíš mě stejně jako všichni ostatní! Já--já to nezvládnu, Kájí! Nezvládnu to. Nemůžeš mě opustit." Hystericky brečel a frustrovaně si zajel rukama do vlasů. Jak jako všichni ostatní?!
,,Říkal jsi že mě budeš pod...." snažil jsem se mluvit co nejvíce v klidu.
,,Já jsem lhal kurva! Prosím, já tě tak moc prosím, neopouštěj mě. " zmoženě si opřel hlavu o moji hruď a dál hlasitě brečel. Právě dolomil ten poslední celý kousíček mého srdce.
,,Jsem tady." Řekl jsem tiše a hladil jsem ho ve vlasech zatímco se na mě tiskl jak nejvíc mohl.
,,Ale dlouho nebudeš!! Ty to udeláš! Udeláš to!" Křičel na mě zoufale a vylítl z postele jako střela. Začal chodit sem a tam a stále tak hrozně brečel. Vůbec bych se nedivil kdyby to vzbudilo tetu. A kdyby ji to nezlomilo srdce stejně jako mě. Protože vědomí toho, že jsem mu tenhle stav způsobil já, mě ničilo. S pootevřenlu pusou a slzami v očích jsem se snažil něco říct ale nešlo to.
,,Nesnesu to." Otočil se na mě a podíval se mi do očí. Stejně rychle jako vyběhl z postele se mi vrhl do náruče a stiskl mě opět tak, že jsem skoro nedýchal. Ale bylo mi to jedno, ve snaze ho uklidnit jsem ho hladil na zádech a ve vlasech, do kterým jsem mu dával polibky.
,,Tak moc mi ublížíš..." zamumla mi do ramena narovinu a moje srdce rozpadlo na další části.
,,Jsem tady." Opakoval jsem mu uplakaně do ucha.
,,Neopustím tě." Jakmile jsem to dořekl z lehu mě povalil pod sebe. Zapřel si ruce vedle mé hlavy a čelo si opřel o to mé. Klepal se a urychleně dýchal. Ruku jsem mu položil na hruď, jako bych snad chtěl zklidnit jeho dech a přitom jsem zjistil jak zrychleně mu bije srdce. Druhou jsem rukou jsem si ho za zátylek přitáhl do mokrého polibku.
,,Šššš, nic se neděje. Jsem tady a zůstanu tu. Neopustím tě, jasné?" Šeptal jsem a dál jsem ho hladil ve vlasech. Mírně pokýval hlavou a celý se na mě položil.
,,Přísaháš?" Fňukl.
,,Přísahám." Svoje slova jsem potvrdil posledním polibkem do vlasů.

Celou noc poté už spal v naprostém klidu, skoro se ani nehnul. Já však pokračoval v nespavosti. Jen jsem ho jemně hladil po zádech a čekal na úsvit. Už teď jsem věděl, že to nemůžu nechat jen tak. První věc, kterou jsem si uvědomil, byla, že k rodičům se nejede. Zůstanu tu, nejen kvůli téhle scéně, ale kvůli tomu, že by nás to zničilo oba. A ta druhá.... něco přede mnou stále tají. A já zjistím co..

Takže jo, čekají nás rušné chvilky😞

Zlatíčka děkuju Vám za tolik přečtení a hvězdiček! Miluju vás♥♥♥😇

Číslo poslední kapitoly odhaduju na 30- 32. To se ještě uvidí😉

Napište názor a uvidíme se u příští kapitoly!!😘