Co mi tajíš? || Mavy

část 11- lži

*Martin*

,,Co?" vyjde z něj a zabodne na mě smutný pohled.
,,Nezlob se Kájo prosím. Musí to být hotové." omluvně se usměji.
,,To není fér!" založí si ruce na hrudi a sedne si na gauč.
,,Káji...Už je srpen a... Lidi se teď hodně hádají o děti hlavně kvůli škole." sednu si vedle něj.
,,Já to chápu. Nemusíš mi to vysvětlovat. Jen mě protě mrzí, že budu další týden trčet doma bez možnosti jít k tobě."

Neudržím se a obejmu ho.
,,Už to budu mít hotové. Slibuji, že potom si vezmu dovolenou. Mohli bychom někam letět. A pokusíme se u toho vyhnout narážek tvé tety, okej?" mírně se zasměju.
,,Okej." taky se zasměje a stiskne mě pevněji.
,,Vyber destinaci. Je to jen na tobě. A datum taky. Ale jen v září. Skus se vyhnout 11 a 12, kapiš to?"

*Karel*
Myslel jsem, že bychom mohli letět na mé narozeniny, ale tohle datum zavrhl.
,,Tak jo. Příští týden?" zeptám se a pustím ho.
,,Jasně." usměje se. Úsměv mu opětuji ač jen v něm malinko poznat smutek. Fakt zž nechci aby někam jezdil. Chi a potřebuji ho u sebe. A dost mě mrzí, že většinu času tu prostě není. Sice mám klíčky od jeho domu pro případ, že bych sem chtěl jít, ale bez něj je to tu prázdné.

Odběhl se převléknout a já zůstak sedět na gauči.
,,Kájo?!" ozve se z horní časti domu. Jen brouknu aby věděl, že poslouchám. Nakloní se přes zábradlí schodů.
,,Budeš sem chodit zatímco budu pryč?"
,,Já nevím. Možná." pokrčím rameny.
,,Kdyby jo prosím nechoď mi do pracovny." prosebně se na mě zadívá. Jen kývnu a on se znovu usměje.

,,Ouky douky. Já už teda pojedu." ještě než nastoupí do auta chytnu ho za ruku a obejmu ho.
,,Prosím neřiď jak prase." zasměju se.
,,Já a řídit špatně? To je blbej vtip?" taky se zasměje.

,,Pa Káji." odtáhne se ode mě a vlepí mi pusu na tvář. Okamžitě zčervená a zmohu se jen na to abych mu zamával.

,,Ahoj teto!" zvolám do domu a jako největší rebel ze sebe skopu boty, takže jsou bůh ví kde.
,,No to je dost, že ses ukázal." zasměje se.
,,Jsem tu na čas." kouknu na hodinky. Ne nejsem. Pokrčím rameny a usměju se.
,,Ne nejsi. Kam jel Martin?"
,,Do práce. Na týden." při téhle větě mi úsměv klesne.
,,Do práce? Ale dyť..." než to dořekne sama si položí ruku na pusu.
,,Dyť....je tam furt." rychle to zamaskuje. Ví snad něco co já ne?
,,Proč ses tak zadrhla?" nadzvednu jedno obočí a ruce si založím na hrudi.
,,Nevím." nervózně se usměje.
,,Co víš?" opřu se o linku u které dělá oběd.
,,Nic." znovu zalže.
Protočil jsem na tím očima a odběhl k sobě do pokoje.

Cestou si všimnu židle u okna ze které je vidět do Martinova obýváku a ložnice. Koukám na ni vždy když jdu k sobě do pokoje. Nevím proč, ale působí ve mě nepříjemný pocit. Když já odsud vidím na postel teta ji vidí ze židle ještě lépe. Kdykoliv na nás může koukat.
Občas mě to dost nervuje.

S povzdechem jsem padl do postele. Je mi smutno z toho všecho. Martin je zas na týden pryč, až přijede zase ho uvidím jeden den a bude opět pryč, teta ví něco co já ne a tím pádem mi Martin musí v něčem lhát. A co je nejhorší? Že se bojím aby si nenašel nějakou holku a nejezdil za ní. A víte proč mám strach z tohodle? Protože mé city k němu jsou silnější než si dokážu připustit.

Takže ahoj! S touhle kapitolou moc spokojená nejsem, ale doufám, že se líbila. Do komentářu mi klidně napiště co si myslíte o Martinově chování. Myslím, že se to dá odhadnou:-)

Btw: někomu z vás jsem slibovala, že část výjde v pátek. Tak ji tu máš\máte♥