Co mi tajíš? || Mavy

část 30- co mi tajíš

Když jsem se ráno vzbudil, a tím jsem zjistil že jsem přece jen spal, Martin už byl vzhůru. Ležel vedle mě na boku a sledoval mě. Takže jsem si taky lehl na bok abych na něj viděl. Okamžitě se mi dostalo sladkého polibku. Mírně jsem se pousmál a polibek prohloubil.  
,,Můžu mít otázku?" Zeptal se mě nejistě když jsme se odtáhli. Pokýval jsem hlavou a pozorně ho poslouchal.
,,Včera jsi řekl že nikam nejedeš. Myslel jsi to vážně nebo jsi to řekl jen abych přestal bulet?" Sklopil pohled a kousl se do spodního rtu. Tak strašně jsem nenáviděl slovo bulet. Přišlo mi tak zlé.
,,Myslel jsem to vážně." Usmál jsem se. Trhl na mě pohledem a taky mu cukaly koutky.
,,A teď se chci zeptat na něco já. Jen mi musíš slíbit, že nebudeš lhát." Upozornil jsem ho předem a on se na mě vyděšeně díval. Asi moc dobře věděl oč jde.

,,Tak fajn." Vzdal to a nechal se mě ptát.
,,To včera... Jak jsi to myslel?" Začal jsem opatrně.
,,Myslel Co?" Zdržoval to.
,,Řekl jsi, že tě opustím jako všichni ostatní. Co jsi tím myslel?" Nic mi na to neodpověděl. Jen sklopil pohled a vydechl všechno vzduch v plicích.
,,Lžu ti v tomhle ohledu už od samého začátku." Přiznal poraženě a převalil se na záda.
,,Tak to vyklop. Co mi tajíš?"
,,Tu první noc co jsi tu byl... tři odpovědi na tvé otázky nebyli pravdivé. S tvojí tetou se znám naprosto jinak, rodinu mám taky úplně jinde a sám jsem tu nebyl vždycky. Myslel jsem že to poznáš, dost jasně se mi při tom klepal hlas, ale ty jsi to bez mrknutí oka přešel. Říkal jsem že jedu do práce, občas to nebyla výmluva pro oslavu. A je toho mnohem více. Teď když ti to říkám, Tak se stydím. Jsem srab." Zakryl si obličej dlaněmi.
,,Takže..?" Snažil jsem se to z něj tahat. Připadal jsem si jako učitelka, která se marně snaží žáka nabádat k výsledku. Až na to, že já výsledek nevěděl.
,,Heh, ani nevíš jak je těžké to říkat." Zamumlal si do dlaní.
,,Martine..." Povzdechl jsem si, vzal ho za ruce a dal mu je od obličeje.

,,Moje máma se předávkovala, pořád nevím proč. Po její smrti jsem zbyl jen já táta a bratr. Všichni tři jsme se docela odcizili. Po nějaké době se bratr odstěhoval, asi do Ameriky, těžko říct, nevím kde je. A nakonec jsem přišel i o tátu, měl autonehodu, byl na místě mrtvý. V tu chvíli jsem se naprosto uzavřel do sebe a přestal jsem mluvit. Kamarádi si mysleli bůh ví co a vzdali to se mnou. Přál jsem si jen jedno, zmizet z toho domu. Nasedl jsem do auta a za breku jsem někam jel. Neviděl jsem na na cestu, nevnímal jsem délku cesty ani čas. Dokonce jsem to omylem napálil do nějakého kluka, byl to jen škrábnutí, ale stejně chtěl moje číslo na nějaký vyřizování. Po tom jsem se radši napojil na lesní cestu, abych už neboural. Dostal jsem se do tohohle lesa. Našla mě tvoje teta a snažila se mi nějak pomoct. Byl jsem psychicky na dně a dost jsem jí to ztěžoval. Po roce jsem se sebral a začal jsem tady zařizovat tohle všechno a tak dále, to není podstatné. Mezi tím se mi několikrát ozval ten kluk. Snažil se se mnou navázat kontakt a já nakonec polevil. Býval tu se mnou celkem často. Jenže stejně udělal to co všichni. Zjistil že to nemám v hlavě moc v pořádku a nechal mě. Znovu mě poslal na dno. Tvoje teta to se mnou vážně neměla lehké. Do teď jsem ji za všechno vděčný. Poté se zdálo být všechno v pořádku. Vyrovnal jsem se se vším a měl jsem tebe.
Říkal jsem si že o tebe už přijít nechci. Proto jsem ti to neříkal, ten kluk před tebou právě kvůli tomu utekl. A vycházelo mi to. Jenže pak jsi řekl že možná odejdeš a na mě se  to navalilo všechno znova. Hysterčil jsem, protože bych neusnesl tvoji ztrátu. Poslal by jsi mě znovu ke dnu jako ostatní." Na konci jeho mluvení mu po tvářích stékaly slzy. Žádné vzlyky, žádná hysterie, žádné zvýšené hlasy. Jen jemný tón a slzy. Nic jiného. I já cítil pálení slz.
,,Lásko, promiň. Tak moc mě to mrzí." Stiskl jsem jeho ruku a obličej jsem schoval do jeho ramene. Pootočil hlavu a políbil mě do vlasů.
,,To nic, neomlouvej se. Nemáš za co." V jeho hlase už byl více slyšet úsměv. Za což jsem byl hrozně rád. Pomalu mi všechno začalo docházet a zapadat do sebe. Ve chvíli kdy na tom byl špatně ho opustilo tolik lidí já měl být další. Už nikdy o odchodu nebudu ani rozmýšlet!
,,Můžu se ještě zeptat?" Šeptl jsem. Přišlo mi blbé se ještě ptát, ale jedna otázka zůstala nevyřešena.
,,Pokud máš dojem, že ti ještě něco tajím, tak můžeš." Přejel mi palcem po hřbetu ruku.
,,Kam jsi tedy jezdit když ne do práce nebo zařizovat oslavu?"
,,Buď jsem se snažil zjistit kde je bratr nebo na hřbitově u mámy a táty." Vysvětlil a já si oddechl, že už můžu jít klidně spát.
,,Už nic dalšího? Žádné tajnosti?" Zvedl jsem na něj zoufale pohled.
,,Už žádné tajnosti." Uklidňujice se usmál. Druhou ruku jsem mu položil na tvář a přitáhl si ho do slaného polibku.
,,Už nikdy?" Mumlal jsem mu mezi polibky.
,,Už nikdy." Potvrdil. S touto jistotou jsem se uvolnil. Konečně jsem znal celý příběh a věděl jsem o co go. Byl to nesmírně uspokojující pocit.

Tak jak vám začka škola?😂😂 doufám, že dobře a všem držím palečky!😇

Názor na novou část? Co říkáte na Martinův příběh? Čekal to někdo?😏😁♥