Co mi tajíš? || Mavy

část 18- zavři oči...

,,Hádej kdo jsem?" zakreje mi někdo oči a já tak nemůžu pokračovat v editování. A ten někdo může začít vysvětlovat.
,,Nevim Martine. Má na tebe otázku. " sundám mu ruce z mých očí.
,,Mám průšvih?" zasmál se a přeskočil madlo gauče ke mě.
,,Ano to máš." pobaveně protočím očima.
,,A jéjé. Copak se stalo Kájí?" nevinně zamrká. Awwwww... No nejsem tu od toho abych se nad ním roztékal.
,,Časově by ti nevyšlo jet do práce a zpět." řeknu velmi zkráceně. V hlavě mám tolik věcí co mu k tomu chci říct, ale připomenu si, že lže oprávněně. Proč? To nevím. Říkala to teta.

Martin se najednou zarazí. Pohlédne na hodiny a nervózně se usměje.
,,Já fakt nechci znít jako nějaká...." nedořeknu, protože mě rychle obejme.

*Martin*
Ač bych neměl být nervózní jsem. A štve mě to. Určitě se mu to nebude líbit!
Věděl jsem, že mi něco říká, ale já byl fakt tak moc nervózní, že jsem ho objal.
,,Martine co to..."
,,Pšt!" utišil jsem ho jediným citoslovcem a dál se uklidňoval v jeho náruči. Pomáhalo to. Jenže nervozita mě stejně nepustila tak abych byl klidný úplně.

*Karel*
Leželi jsme vedle sebe na gauči a koukali jsme do stropu. Z repráčku vedle nás na stole hrála písnička Hear me now. Nevím jak vy, ale já tu písničku miluju. (Nebo ji miluje aspoň autorka a poslouchá ji při psaní každé části;-))

,,Proč tam koukáme?" prolomil jsem ticho domu. Díky písničce tu tolik ticho nebylo, ale přesto mi připadalo, že ticho prostě je. Nevím zda to chápete. Jakoby hudba splývala s okolím. Občas si s ní zaspívám pár slov stejně jako Martin. Jinak mlčíme. Cítím z něj nervozitu, která každou minutou narůstá. Nutí mě být sticha.

,,Nevím." zamumlá a stočí na mě pohled. Nechci na něj koukat. Jakoby už nestačilo, že je z něj nervozita cítit. Pak bych se na něj podíval a znervózněl bych o 100% víc.

Dál jsem tupě zíral do stropu s vědomím, že na mě kouká. Pousmál jsem se a drknul jsem do něj loktem.
,,Co?" zasměje se.
,,Nekoukej na mě. Není to slušný když já nekoukám na tebe." lehnu si na bok čelem k němu.
,,Teď na mě koukáš."
,,Tak teď na mě můžeš koukat i ty."
,,Hm." sklopil pohled. Teprve když jsem ucítil jak se jeho dlaň dotýká té mé, pochopil jsem proč pohled sklopil. Znovu jsem byl nucen se usmát.

Vstal a chytl i mou druhou ruku. Hned na to pomohl i mě vstát.
,,Zavři oči..." řekl tiše.
,,Proč?" nechápavě jsem se pousmál.
,,Zavřeš je nebo ne?" zasměje se. Nervózně jsem vydechl a zavřel jsem oči.

*Martin*
Nechci aby si myslel, že mu nevěřím, ale kdyby ty oči vážně otevřel dřív než by měl bylo by to hodně blbý. Takže jsem mu zavázal šátek.

*Karel*
Na víčkách jsem ucítil látku. Zavazuje mi oči?
Pak už jen opatrně zatáhl za mé ruce a já udělal krok vpřed.
,,A prosím opatrně ať se nezabiješ." slyším jemné uchechtnutí.
,,V pohodě. Věřím ti." stiskl jsem jeho ruce pevněji. Trochu jsem se lekl když mě políbil na tvář.

Čusky! Tak konečně jsem přestala být líná a rozhodla se to napsat. A teď ještě ty úplně nejhlavnější dvě. Takže doufám, že se Vám kapitola líbila a já jdu pracovat na další kapitolách. Už jen s touhle kapitolou byly hrozné problémy. (zrovna teď mi vůbec nejde uložit).

Mějte se krásně a zatím pa!

PŘEČTI!!!!!👇👇👇👇
Chtěli byste ještě jinou mavyovku? Mám jich v konceptech miliardu😊