Co mi tajíš? || Mavy

část 28- mám rozhodnuto

Pohled Karla:

,,Co mám sakra dělat?" Vztekal jsem se. Bylo to k nesnesení. Martin mi už několikrát řekl, že i kdybych odešel, nějak to zvládne. Nevěřil jsem mu. Občas jsem v noci slyšel z kuchyně tiché prosby abych ho neopouštěl. Bál jsem, co se s ním stane kdybych odjel? Odjedu? Já nevím.
,,To nevím." Pokrčila rameny. Po dlouhé době jsem se znovu sešel se Sárou. Teta nám dělala něco k pití a já se v ní snažil najít nápovědu. Marně.
,,A jsem zas kde jsem byl." Složil jsem hlavu do dlaní.
,,Tohle nikdo nemá rozhodnout za tebe. Musíš ty sám. A když tě vidím, říkám si, že to asi nebude tak jednoduché. Musíš si umět říct, bez čeho by jsi žít mohl a bez čeho ne." Jemně mě pohladila po rameni.
,,Bez Martima se žít nedá sakra! Vždyť on byl to jediné co jsem měl, když jsem nebyl schopen tetě říct jak se cítím. Byl tu pro mě, jako nejlepší kamarád a jako můj přítel. Miluju ho, tak hrozně moc. Jestli odjedu nikdy mi to neodpustí. Ale rodina je rodina. Ublížili mi, ale je na nich opravdu vidět, že se snaží to dát do pořádku, že z nás chtějí udělat znovu rodinu. Měl bych tam práci a konečně bych mohl chodit do školy. Navíc ve městě mám těch malinko kamarádů, jestli na mě tedy nezapomněli. To prostě nejde rozhodnout!!" Už jsem praštil do stolu. Sára sebou trochu cukla, ale usmála se. Nechápavě jsem svraštil obočí.
,,Víš... Když pojedeš domů, můžeš k nim kdykoliv jezdit na svátky, nebo víkendy. Ale když odsud dojedeš... rozejdeš se s Martinem a už ho nikdy neuvidíš."
,,To není tak snadné, pořád tam ty dvě věci jménem práce a škola." Zavrtěl jsem hlavou.
,,Martin nemá těch peněz dost?" Ušklíbla se.
,,Nemůže mě živit."
,,Hele, snažím se tu s tebou vymyslet způsob jak tu zůstat, ale ty to vždy nějak zavrhneš. Chceš tu vůbec zůstat?" Rozhodila rukama. Pokrčil jsem rameny. Očkem jsem koukal na Martinův dům. Zahlédl jsem ho jak chodí po ložnici, kouše si nehty a občas jen tak kopne do postele.
,,Jedno je jisté, rozhoduj rychle, protože mu zníčíš nervy dřív než odejdeš." Mírně se uchechtla a já si povzdechl.

,,Byla jsi za ním?" Zeptám se tety. Všichni tři jsme seděli na gauči. Opět se mi snažili pomoct najít nějaké řešení téhle zapeklité situace.
,,Jo. Překvapivě byl klidný." Nalila nám čaj.
,,Ale my víme že není." Pokračovala a já přikývl. Sára to moc nechápala.
,,Karle musíš s ním mluvit. Sám ti to neřekne a ty to víš. Víš že pokud o tom nebudete mluvit nechá si všechno to v sobě a pustí to až odejdeš. Pokud tedy. Důležité je, že jestli to neudělaš... sesype se mi tady. Neumím uklidňovat lidi." Zasmála se.
,,Jenže když o tom budeme mluvit sesypu se já. Nemůžu ho tak vidět." Dnes už po několikáté jsem složil hlavu do dlaní.
,,Jak?" Ptala se Sára.
,,Viděl jsem ho tak dvakrát. A radši bych se zabil. Vždycky když jsem viděl někoho brečet tak jsem začal panikařit, u něj asi stokrát více." Už jsem cítil slzy. Bylo mi tak hrozně. Proč jsem sakra přemýšlel o tom že ho opustím! O tom nemám přemýšlet. Ale děje se. Myslím že to vážně udělám.... otázkou ale je, dokážu to?

***

,,Martine?" Vstoupil jsem bez varování do ložnice a on sebou mírně cukl.
,,Chci s tebou mluvit." Sedl jsem si vedle něj na postel. Se strachem v očích na mě koukal.
,,Tak -- dobře." Více se ke mě natočil. Nadechl jsem se, že začnu. Ještě než jsem tak ale stihl učinit mě políbil. Taky bez varování. Polibek jsem mu ale ochotně vrátil. Tohle už mít nebudeš Kájo... nedokážeš ho opustit. Ale ve městě je tolik výhod, že možná budu litovat, že jsem tu zůstal.
,,Za prvé, než vůbec tenhle rozhovor začne, chci aby jsi si přede mnou přestal na tohle hrát." Ukázal jsem prstem na jeho rty.
,,Na nic nehraju." Bránil se.
,,Proč mi prostě neřekneš jak to doopravdy je? Proč mi musíš lhát úsměvem? Já to přece pochopím." Pohladil jsem ho po ruce a následně si s nim propletl prsty. Martin se hluboce nadechl.
,,Je to padesát na padesát. A možná se víc přikláním k městu. Potřebuju aby jsi mi s tím taky...." nestihl jsem doříct, protože už teď jsem viděl jak se mu klepe spodní ret. Dlaň si chvíli položil na oči a přerývavě dýchal. Nechtěl přede mnou brečet. A mě tak bolelo, že to budu já. Budu ten kdo mu působí slzy.
,,Řekl jsem, že tě budu podporovat v obou případech. To je všechno, nemusíš na mě brát ohledy." Krátce se na mě podíval a nuceně se usmál.
,,Budeš mi lhát?" Řekl jsem docela zklamaně. Po chvíli vstal a pustil mě. Já zůstal sedět a koukal jsem na něj.
,,A co chceš abych řekl? J--já slíbil jsem ti že před tebou už nebudu brečet. Hodlám to dodržet." Opět si začal kousat nehty.
,,Takže?" Stoupl jsem si k němu a vyndal mu prsty z pusy. Jako malé dítě.
,,Jsem v prdeli! Já to bez tebe nezvládnu, už teď mám pocit, že mi mizíš. Tak strašně se bojím, Kájo. Tak strašně moc, nechci o tobě přijít." To už propukl v pláč a schoulil se mi v náručí. Cítil jsem jak mi slzy tečou po tvářích a stiskl jsem ho sobě. Už jen kvůli tomu, že to přiznal. Přiznal že má strach. Taky ho mám, Marťo.
Hladil jsem ho ve vlasech. Měl jsem v nich zabořený nos, přesně jak to dělal on mě. Pochopil jsem co na tom má. Doslova jsem cítil, že byl jen můj. Jenže dlouho být nemusel. Podíval jsem se na tety dům a ona tam stala v okně. Sledovala to celé. Ani jsem jí nemusel vidět do obličeje abych věděl, že má taky na krajíčku. Ani jsem si neuvědomoval, že Martin není jediný komu bych zmizel. Teta v tom byla taky. Snášela to lépe, ale stejně. I já. Přece jen to ona byla záchrany ostrůvek v rodině homofobů. A díky tomu znám Martina.
Mírně jsem od sebe Martina odtáhl a spojil jsem naše rty.
,,Neopouštěj mě prosím." Zamumlal mi do rtů a zatlačil mě na postel. Nechal jsem se jím položil, ale naše rty jsem nerozpojoval. Doufal jsem, že teď už teta nekouká. Chystal jsem si to totiž pořádně užít. Žádné velké naděje si nedělejte, nezajde to až tam. Chci ho mít prostě jen u sebe, cítit ho, líbat ho. Protože jsem měl rozhodnuto. Už teď mi bylo jasné, že to nebude nic lehkého.

A budeme u konce😞 ale jinak, jak se Vám líbila nová kapitola? Jak si myslíte, že se Karel rozhodl?
Hezký zbytek práznin!!😘💓