Co mi tajíš? || Mavy

část 15- tma a ticho

,,Martine?" hlesl jsem do tmavé místnosti. Všude jen tma a ticho. Vyjímkou Martinova spokojeného oddechování. Štve mě to. Proč nemůžu spát? Kdybych spal nemuselo by mě štvát to jaký pocit úzkosti mi ta obklopující tma dává.

Jelikož moje jediná záchrana neodpovídá trochu do něj žďuchnu. Ano jsem zlý. Ale já mu tak závidím ten klidný spánek, že to jinak nejde.
,,Martine."
Nic. Jakmile dozněly poslední slabiky jeho jména nastalo opět to děsivé ticho.
,,Martine noták!" tentokrát už jsem nešeptal, prostě jsem promluvil. A opět jsem toho litoval. To ticho je ještě tišší. Jestli to dává smysl.

Drknul jsem do něj aniž bych si uvědomil, že spí na kraji postele. Rychle ho zachytím za paži. Jenže jeho neprobudilo ani tohle!! Do háje a co teď? Budu tady v tom tichu? V té tmě se spícím Martinem. To teda ne hochu. Je mi jedno co budu muset uděla aby ses vzbudil.

Neodvážil jsem ho dotknout víc než bylo potřeba. To co jsem mu řekl dnes odpoledne.... Ne že by mu to vadilo, ale byl zaražený.

Flashback-
,,Jsem gay."  vypálím ze sebe, protože doufám, že to neslyšel. Ale slyšel.
Rychle jsem sklopil pohled k zemi a jen čekal až mě odsuď vyhodí.
,,Ty...jsi co?" vyklopí ze sebe. Mlčím. Když si sedne ke mě cuknu hlavou jako bych se snad bál, že mi dá pohlavek. Přesně tak jako to udělal otec. Jenže on mi položil prsty na bradu a donutil mě se na něj podívat. Usmívá se.
,,Musím se přiznat, že jsem to nečekal." uchcechtne se. Trochu se mi uleví. A ještě o něco víc když mě obejme.
,,Nezlobíš se?" pípl jsem potichu.
,,Ne. Jen jsem to prostě nečekal. A taky mi nejde přes hlavi jak tě za tohle rodiče mohli praštit." nechápavě zavrtí hlavou.

Konec flashbacku-

,,Ma---rti----ne!" zaúpěl jsem a můj hlas se roznesl po celé ložnici.
,,Hmmm...." zabručí rozespale.
,,No konečně!" úlevně vydechnu.
,,Co se děje? Proč mě sakra budíš?" i v té tmě jsem zahlédl jak si promnul kořen nosu.
,,Já nemůžu spát. "
Martin se zasmál a hodil po mě polštář. Taky jsem se zasmál když mi došlo jak hrozně to zní.
,,Dobře. Takže prej asi se musim chovat, že nejsem unavenej. Vůbec se mi nechce tě zabít a jít spát." dál se směje. Tentokrát jsem po něm polštář hodil já.
,,Nebaví mě to ticho."
,,Hm..."
,,Ty mě nevnímáš co?" pootočím na něj hlavu.
,,Hm..."
,,Neusínej!" drknu do něj.
,,Hm..."
,,Dobře no... Ale než usneš, smím se tě na něco zeptat?"
,,Ať je to co je to odpověď je nevim." natáhne si peřinu přes hlavu. Skousl jsem si spodní ret.
,,Můžu se k tobě přitulit?" zeptal jsem se a ihned zčervenal. Vím, že neměl šanci to vidět, ale přesto jsem si obličej zakryl dlaněmi. Matrace se rychle pohla. Což znamelo nějaký prudký pohyb z jeho strany. A na stoprocent jsem věděl, že ze sebe peřinu zase strhl.
,,A smím se zeptat já, proč se na tohle ptáš?" hned na to jsem ucítil jak si mě přitahuje k sobě.
,,Nikdy ses na to neptal." mluví dál zatímco já jsem v sedmém nebi. Lépe řečeno schoulený na jeho obnažené hrudi. Teď chci aby bylo ticho, ale on se rozhodne tak, že musí vědět proč se ptám.
,,Proč bych se asi ptal. Protože se bojím, že ke mě teď máš určitý odpor." zašeptám. Proklínám jeho sluch.
,,Tohle už nikdy neříkej, jasné? Mám tě rád takového jaký jsi." jemně mě políbil do vlasů a stiskl mě pevněji. Potlačil jsem slzu dojetí a nechal se od něj hladit po zádech.

Chci takhle usínat věčně. Ani to ticho už mi nevadilo, protože jsem poslouchal tlukot jeho srdce. Tma mě vůbec neděsila. Jako by na mě prostě nemohla.
Mohl by mě mít tak rád jako já jeho?
Je to aspoň trochu možné?
Jsou všechny ty doteky a polibky ať už na tváře či do vlasů jen kamarádské?

*Martin*
Neboj, Kájí. Zítra se dovíš proč jsem ti lhal, že jezdím do práce. Zítra zjistíš proč proti tobě nemám žádný odpor.
A doufám, že takhle budem moct usínat pořád.

No a když má Kovyášek ty narozky tak budou dnes dvě přeslazené kapitolky😂😂😂