Ztraceni v oceánu [JungKook]

*3*

Čtyři noci jsme takhle přespávali na pláži. Moje noha sice neměla úplně nejlepší podmínky na hojení, ale rozhodně mě už tolik nebolela. Nebyla to ale ona, co mě znepokojovalo. Spíš...

Kde je kruci někdo?!

Kde je nějaká pomoc? Začínala mě hryzat nepříjemná nervozita. Pak jsem byla podrážděná z nedostatku spánku a neustálého hladu. Ty sušenky jsme snědli, ani jsme vlastně nevěděli jak a další kufr jsme otevírat nechtěli. Po první příšerné noci tady, kdy všechno, co jsme měli na sobě, zatuchle smrdělo a písek se mi dostal snad úplně všude, kam měl šanci, jsem myslela, že o tomto čase budu už dávno doma.

„Takhle to dál nejde." Rozhodil rukama. Pozdvihla jsem obočí a čekala, co dalšího k tomu dodá. On však na mé překvapení vstal a natáhl ke mně svou ruku.

„Co?" zamrkala jsem nechápavě.

„Pojď, pomůžu ti se dostat k těm kufrům. Otevřeme je všechny a vezmeme si alespoň to jídlo. Mám příšerný hlad." Zdrapl mě a přestože poměrně prudce, pořád však dost s citem, mě vytáhl na nohy.

„Nevím, jestli bychom měli." Sdělila jsem mu své myšlenky, ale svou ruku mu obmotala kolem krku a pomalu se rozhopsala k hromadě kousek od nás. Hýřila všemožnými barvami, ale hodně z nich bylo už zašlých nebo vyžraných od slané vody a slunka.

„I kdyby měla pomoc přijet třeba zítra, tak ty věci už na nic nebudou."

To je asi pravda. Je fakt smutné, jak nás trocha hladu donutila změnit názor. Před pár dny jsme trvali na tom, že to zachováme takto a teď se s prázdnými žaludky chystáme vybrakovat všechny najednou.

Dál jsem proto neprotestovala a poděkovala, když mi pomohl se zpátky posadit. Začali jsme rozepínat kufry a vytahovat všechny možné věci. Pořád jsem si v hlavě opakovala, že je to správné. Taky upřímně nevím, jak dlouho bych to bez něčeho do pusy ještě vydržela. Budu teda doufat, že tam nějaké jídlo najdeme. I kdyby mělo být tak hnusné jak ta Orea.

Našla jsem trochu jídla, nějaké sušenky, plechovky s pitím, které byly ještě uzavřené a daly se použít. Taky jsem objevila hygienické věci. Nevěřím, že jsem někdy raději viděla kartáček na zuby.

„Na jednu hromadu dávej všechno, co by nám k něčemu mohlo být a na tu druhou to, co je na nic." Úkoloval mě. Poslušně jsem vytahovala spoustu přebytečného oblečení, a pak našla kupodivu i nějakou deku. To mě fakt potěšilo a kdyby tak příšerně nesmrděla, ihned bych se do ní zabalila.

Teď byl sice den a neuvěřitelné vedro, ale večer přijde víc než vhod.

„Vezmu tady tohle a půjdu zkusit najít nějakou sladkou vodu. Když to přeperu s mýdlem, třeba ten zápach trochu pustí." Navrhl.

„Hodně dobrý nápad!" zvedla jsem palce na horu.

„Okay, tak pokračuj." Zmizel mezi stromy. Doufala jsem jen, že tu něco podobného najde. Viděla jsem tu ale už pár ptáků, a dokonce jednu opici, takže by tu měla být pitná voda. Jestli ne, tak... by měla pomoc přijet, co nejrychleji.

Měla jsem vytříděné už všechny kufry a bohužel drtivá většina obsahu bylo jen oblečení. Některé jsem dala na hromádku, která by se mohla hodit, ale ten zbytek šel na tu druhou. Začala jsem prohledávat kosmetické taštičky a ponechala všechny léky. Naštěstí byly neporušené. Už pomalu týden jsem neužila antikoncepci, takže jakmile jsem jednu objevila, hned jsem si prášek vzala.

Rozhodně vím, že by se to nemělo, ale to poslední, o co tu stojím je menstruace. S takovou bych ji za chvíli dostala a fakt netuším, jak bych to tady vyřešila. Sice jsem objevila i nějaké dámské hygienické potřeby, ale tampóny, jelikož mají krabičkový obal, byly k nepoužití a vložek tu moc nebylo. Fuj, jen ta představa. Ne, děkuji.

„Našel jsem takové malé jezírko, pomůžu ti tam, ať se můžeš okoupat, jsi pro?" vyřítil se a mně se div srdce nezastavilo, jak mě vyděsil.

„Všema deseti." Natáhla jsem se k němu a on mi pomohl na nohy.

„Mám si vzít svou hůl?" ukázala jsem na větev, která ležela opodál.

„Ne, je to dost daleko, vezmu tě na záda." Poklekl přede mě.

„A jsi si jistý?" nechtěla jsem, ať mě nese. Vím, že z toho, jak několik dní nejedl, je asi taky dost zesláblý.

„No tak, to ještě zvládnu, tak hop." Popohnal mě. Opatrně jsem mu teda vlezla na záda a pevně se chytila kolem jeho krku. Podebral mé nohy, a pak se postavil. Sice nejprve trochu zavrávoral, ale pak nabyl stability a rozešel se do lesa.

„Promiň."

„Jako za co? Že máš nohu v gibsu?" určitě protočil očima, doslova jsem to z tónu jeho hlasu mohla cítit.

„Jo." Odvětila jsem provinile.

„To není tvoje vina. Už je ale trochu lepší, ne?" mířil pořád hlouběji a já občas musela sklonit hlavu, ať do něčeho nenarazím. Příroda byla opravdu nedotčená. Hotová džungle. Vždycky jsem něco podobného chtěla vidět a teď mám šanci. Byla to nádhera.

Na to jsem přitakal a měla chuť mu znovu poděkovat, tentokrát za to, že mi ji pravidelně kontroloval. Když jsem tu ránu totiž viděla poprvé, myslela jsem, že omdlím. Takové věci mi dělají hrozně zle a o to hůř, když si uvědomím, že je to vlastně na mé vlastní noze.

Zarazil mě však výhled na krásné malé jezírko s vodopádem. Proč si najednou připadám jak ve filmu Modrá Laguna? Bylo to kouzelné.

„Vlezeš do té vody už sama? Půjdu vedle a přeperu zbytek těch věcí." Ukázal za sebe.

„Jsem v pohodě, děkuju."

Bože to byl fakt ráj. Po pěti dnech jsem ze sebe smyla veškerou slanost. Umyla jsem si vlasy a cítila se jako ze škatulky. Mohla bych v té sladké vodě plavat snad do nekonečna. Nejdříve jsem se nechtěla svlékat úplně, ale on byl schovaný za houštím, a pak taky... co by na mě asi tak viděl, když jsem ve vodě? Sundala jsem si proto i spodní prádlo a naplno si užívala svou koupel.

Na chvíli jsem zavřela oči a začala vnímat zvuky okolo. Zurčící vodu z vodopádu, zpívající ptáky, šustění stromů. Bylo to jako ráj na zemi, balzám na duši a naprostý relax.

Byla by tu krásná dovolená, ale teď... ať už prosím někdo přijede.

***

Ježiši... ty teasery mě nemálo zabily. Už se fakt těším na celé to dílo! :) Co vy na to?