Ztraceni v oceánu [JungKook]

*23*

Přivítání s mou vlastní rodinou byla jedna z nejemotivnějších chvílí v mém životě. Rozbrečela jsem se a popravdě neměla chuť přestat. Konečně jsem viděla svou mámu, která na mé překvapení měla velké bříško a oznámila mi, že za pár měsíců tu přibyde další člen naší rodiny.

Tátu jsem nechtěla ze svého objetí pustit. Vždycky jsem byla tak trochu tatínkova holčička, a to se teď rozhodně nezapřelo. Ani brášku jsem pustit nechtěla, toho, který mě ne málokrát za můj život sice naštval, no od toho jsou sourozenci. Stejně ho miluju.

Strávili jsme společně celý den. Byla jsem hrozně šťastná, ale zároveň jsem měla ten divný pocit v žaludku. Ten zmizel až tehdy, když jsem o půlnoci ležela na pláži. Došlo mi proč. Měla jsem všechny lidi, na kterých mi záleží, až na jednoho...

„Dneska jsem myslel, že se mi rozskočí hlava. Zajímalo by mě, co budu dělat v Seoulu, doprava tam je ještě horší," stěžoval si JungKook, který ležel vedle mě.

„Zvykneš si. Chce to jen čas. Docela dlouho jsme byli v tichu," pro sebe jsem se usmála.

Popravdě si myslím, že to všechno půjde jako nic. Bude až moc jednoduché si přivyknout zpátky na tenhle život. Pár dní a migréna přejde, taky si zvykneme na spoustu lidí všude a měkkou postel.

A naráz...

Všechno bude jako dřív.

Ostrov a vše na něm bude jen vzpomínka.

Neustále mám kvůli tomu smíšené pocity. Jsem šťastná, ale ve stejnou dobu taky smutná. Vím, že všechny sliby o tom, že se nikdy nerozdělíme, byly jen sliby a těmi zůstanou. Bylo pěkné v ně na chvíli věřit, ale teď přišel čas čelit realitě.

„Posloucháš mě?" probudil mě z přemýšlení.

„Promiň, co jsi říkal?" otočila jsem se na bok, abych se na něj mohla podívat.

Byla tu poměrně tma, ale pořád bylo za námi dost světel z hotelu, abych rozeznala jeho obličej.

„Kdy letíš domů?" díky odleskům v jeho očích jsem viděla, jak zamrkal.

„Zítra," odvětila jsem prostě.

„Já taky."

Povzdychla jsem si a lehla si zpátky na záda. To není to, o čem chci mluvit. Měla jsem chuť mu vyčíst, že co nasliboval teď porušuje, ale vím, že by to k němu nebylo fér. Chce být doma a s lidmi, které má rád, stejně jako já.

„Zapomeňme teď na to, hm?"

Za moment jsem ucítila jeho rty, které se něžně začaly otírat o mé tváře a pomalu mířily až k těm mým. Objala jsem jeho tělo a nechala ho ať se ke mně přitulí. Má ústa začala sama odpovídat.

Pousmála jsem se nad jeho drobnými polibky a prsty své pravé ruky rozčechrala rovné vlasy. Chtěla jsem si tohle všechno pořádně zapamatovat a naposledy užít. Nemyslet na to, co bude zítra. Úsměv mě tak přešel a má pusa celý akt prohloubila, dávajíc najevo, kam chci, aby to směřovalo.

V pozadí jsem slyšela žbluňkající vodu a připadala si snad jako zpátky na ostrově. Nemůžu ani vzpomínat, kolikrát jsme se takhle pomilovali na pláži. Kde nebyl nikdo jen my dva.

A to je ten problém...

Tady sami dva nejsme.

Hrozně jsem se polekala, když se nedaleko od nás rozhoukalo policejní auto. JungKook sebou cuknul a z té vší vášně mě dost necitlivě kousnul do rtu. Jako na povel jsme se posadili a podívali se směrem, od kterého šel ten zvuk.

„Au," zamumlala jsem spíš pro sebe a prsty si přitiskla k puse.

Bylo to docela nepříjemné.

„Asi je tam nějaký ožralec, sbírají ho ze země," zavrtěl hlavou.

Uf, už jsem se lekla, že to houká na nás. Sice netuším proč, když tahle pláž je soukromá a patří hotelu, ve kterém bydlíme. Pak ale... možná jsou podobné věci na veřejném prostranství zakázané?

„Není ti nic?" stočil ke mně pohled a hned se zatvářil starostlivě, když uviděl, jak se pořád držím za ústa.

„Promiň," oddělal mou ruku a nadzvedl mi bradu.

„Měli bychom jít dovnitř, tady je to dost nevyzpytatelné," křivě jsem se usmála.

„Asi jo, ale chtěl jsem, aby to bylo jak předtím," jako by mi snad četl myšlenky.

Škoda jen, že to nejde. Na ostrově to sice snadné nebylo, ale staly se tam i věci, které si budu ráda připomínat. A můžu říct, že to ve sto procentech bude všechno spojené s ním.

„Navíc u mě v pokoji spí i kluci, tam nemůžeme," zanaříkal, jasně frustrovaný z celé této situace.

„To nevadí. U mě v apartmá je sice taky rodina, ale pokoj mám sama," postavila jsem se a natáhla k němu ruku.

„Tak jdeš?" pousmála jsem se, když na mě zezdola chvíli hleděl.

Vzápětí se mu však hříšně zalesklo v očích, mou ruku vzal do své a taky vyskočil na nohy.

Asi jsme museli vypadat srandovně, když jsme se plížili pokojem, který sloužil jako obývák, a kde spala moje máma. Brácha s tátou měli pokoj vedle a na protější straně byl ten můj, který jsem měla jen pro sebe.

Snažila jsem se krotit svůj smích, jak mi to všechno přišlo vtipné. Plížit se jako duch ve svém vlastním apartmá. Horší však bylo, že jsem to pořádně nemohla uvolnit ani v pokoji, protože by to někdo mohl slyšet. Zas tak těsné zdi tady nejsou.

„Nesměj se," napomínal mě šeptem, i když mu na rtech taky pohrával úsměv.

Našeho oblečení jsme se stihli zbavit už po cestě do postele. Byla to rychlost vzhledem k tomu, jak malý ten pokoj je. Vůbec jsem se tím však nezaobírala a v žaludku mi příjemně zaškubalo, když jsme společně ulehli do měkkých peřin, tulíc se k sobě.

Smích mě však brzy po tom hned přešel. Potřebovala jsem si užít každou vteřinu. Pohladit jeho každý kousek a políbit všechny oblíbené části jeho těla. Přestože jsem se snažila zapomenout, tak se mi v hlavě pořád dokola opakovalo, že tohle je naposledy. Pak už žádné další doteky a polibky.

Když jsem po celé noci, kdy jsem oči nezamhouřila, jen tiše ležela a poslouchala jeho srdíčko, které tlouklo kousek od mé hlavy, myslela jsem, že je to sen. Chtělo se mi neuvěřitelné spát, ale zároveň jsem nechtěla zavřít oči. Nechtěla jsem, ať to skončí.

Jakmile je totiž zavřu, usnu a všechno bude pryč. Žádné další milování.

Nemám ponětí o tom, kolikrát jsem dnes v noci řekla, že ho miluju a kolikrát to řekl on. Vím ale jistě, že až odjede, zlomí mi to srdce.

A změnit se to nedá.

**

Nemají to lehké, ale kdo to dneska lehké má? Toť otázka. Co myslíte, jak to dopadne?