Ztraceni v oceánu [JungKook]

*7*

Dvacet pět.

Tolik čárek je na stromě, kde je JungKook každé ráno vyrývá. Přijdu si, že jsem stále v nějakém snu. Tohle se neděje, že jo? Nejsem tady už dvacet pět dní...

Bohužel jsem... my oba.

Pořád jsem doufala, že někdo přijde a vím, že doufá i on. Přestože se naše pochyby zvětšují, naděje zůstává. Ta nás donutila připravit velkou vatru ze dřeva v případě, že bychom něco spatřili na obzoru. Jen doufám, že ji budeme moci použít, co nejdřív.

Krom rostoucích obav zde však přicházejí i veselejší věci. Je to hlavně plné bříško, které mám díky svému šikovnému společníkovi. A taky díky moři, které naštěstí svými dary nešetřilo. Stále se tu pravidelně objevují krabi a JungKookovi se dokonce podařilo párkrát ulovit i ryby. Mám pocit, že na co ten kluk sáhne, to se mu daří. S ohněm to sice chvíli trvalo, ale rozdělat ho takhle bez ničeho by donutilo zapotit se i zkušené poustevníky.

Pak taky, zdá se, přestalo větrné období a noci už taky nejsou tak chladné. Párkrát jsme dokonce přespali pod hvězdami jen v lehkém oblečení. Oba jsme si už zvykli na nekončící slunce a naše kůže se zbarvila do krásné čokoládové. Doma bych za tento odstín vraždila, protože je pro mě téměř nemožné se tak pěkně opálit.

S velkou nudou přišly i kreativní chvíle a vylepšovátka. Vymysleli jsme dveře do našeho malého příbytku v případě, že by přišel znovu déšť. Zabezpečili jsme proti němu také ohniště. Já si pohrála s látkami a svázáním několika kusů k sobě jsem vytvořila vcelku použitelné polštáře.

Na to, že jsme dva mladí dospělí uprostřed ničeho, jsme si poradili dobře. Nevím, co víc by člověk tady mohl udělat pro, alespoň přijatelné, žití.

„Bože je to nádherné." Povzdychla jsem si blaženě při pohledu upřeném na černou oblohu. Hvězdy zde byly tak jasné. Strávila jsem rok v Seoulu, kde jsem je neviděla ani jednou. Přes smog a světla je to nemožné. V San Franciscu je taky nemožné je vidět.

„Úžasné." Přitakal mi v odpovědi.

„Kdy jsi naposledy viděl hvězdy?" zeptala jsem se a sama musela zapřemýšlet.

„Nevzpomínám si." Zaznělo.

„A ty?"

„Víš, že taky ne?" zavrtěla jsem hlavou. To je neuvěřitelné. Ani jede si nemůžeme vzpomenout, kdy jsme naposledy viděli noční oblohu plnou hvězd? Je tak smutné, co s námi civilizace dělá.

„Tady svítí hvězdy velmi jasně." Podotkl, a pak se zády svalil do ještě sluncem vyhřátého písku. Moře, které bylo dnes klidné, nám omývalo nohy. Taky mělo příjemnou teplotu.

„Dess, co jsi vlastně dělala v Soulu?" překvapil mě otázkou. Lehla jsem si na bok tak, abych na něj líp viděla a pousmála se nad jeho spokojeným obličejem. Ruce měl pod hlavou a s úsměvem na rtech hleděl nad sebe.

„Studovala jsem tam, ale byl to jen výměnný pobyt s mou univerzitou." Řekla jsem jednoduše, zahrabávajíc prsty do písku.

„Co studuješ?"

„Chci být učitelka a chci učit hudební výchovu, konkrétně klavír."

Klavír mi hrozně chyběl. Už od mala je to něco, na čem jsem doslova závislá. Od chvíle, co jsem poprvé spojila své prsty s klávesy, nebyl den, kdy bych za něj alespoň na moment nezasedla. Teď jsem bez něj téměř měsíc.

„To je pěkné, vždycky jsem chtěl umět na nějaký nástroj." Zasmál se.

„Copak vás na nic neučí, když jste ti zpěváci?" zamrkala jsem překvapeně. Zpěv a nástroje je něco, co jde ruku v ruce.