Ztraceni v oceánu [JungKook]

*18*

Pohodlně jsem se uvelebila na teplém těle a svoje ruce zapřela vedle jeho hlavy, prohrabávajíc taky vlasy. Přišla jsem si myšlenkami zcela někde jinde, ale nevadilo mi to. Neměla jsem důvod přemýšlet, jenom jsem se vyžívala v něžných a pomalých polibcích, které si naše ústa vyměňovala. Sama se přistihuju při tom, že tohle bych mohla dělat donekonečna.

„Hm, co?" zamumlal s očima přivřenýma, když jsem na chvíli přestala.

„Nic," pousmála jsem se.

Znovu jsem se sklonila z červeným rtům a pro tentokrát náš polibek prohloubila. Kvůli tomu, jak šikovně pronikl svým jazykem do mých úst, mě napadlo, kde se vlastně naučil takhle líbat.

„Mám otázku," rozhodla jsem se ukojit svou zvědavost.

Pokýval hlavou na náznak, že mám pokračovat. Dlaně, kterými mě neustále hladil na bocích a na zádech mě trochu rozptylovaly. Dokázala jsem se však zkoncentrovat a sestavit alespoň jednu blbou větu.

„S kolika holkami jsi randil?"

Našpulil rty a podle toho jsem poznala, že to asi bude dlouhé přemýšlení. Rozhodla jsem se to nechat být a raději políbila jeho bradu, sjíždějíc až na krk, kde to má nejradši. Kdo ví, jestli se pak vůbec dočkám odpovědi.

„S m-moc ne," tiše vzdychl, když jsem se dopracovala ke známému místu.

Nechtěla jsem ho ale trápit, proto jsem se raději přesunula k oušku. Z jednoho si rozhodl sundat náušnice, protože se mu tam dřív udělal nějaký pupínek a bolelo to. Naštěstí to ale nebylo nic vážného, dírky zarostly a bylo vystaráno. Na té druhé si to pořád ještě drží, prý ho to ucho bolelo víc, když si ho nechával propíchnout.

„Au," pevněji mě stiskl, když jsem ho asi zkousla trochu silněji.

„Promiň," zvedla jsem svou hlavu zpátky k jeho obličeji a zatvářila se omluvně.

Asi ho pořád trošku bolí nebo je na něj citlivější, přestože tam po bolínku nezbylo vůbec nic.

„Vážný vztah jsem měl jen jeden, jinak to byly holky jen tak," řekl v klidu, protože jsem ho už nikde neprovokovala.

„Haha, fanynky?" uchichtla jsem se a dala mu několik drobných pusinek.

„Ne, to by pak všechno prasklo. A navíc jsem naše fanynky v tomhle směru vždycky respektoval. Nebylo by to správný," odvětil s obtížemi, protože jsem ho pořád otravovala.

Nešlo to ale. Ta pusa si o to přímo žádala. Nerozumím, jak může mít tak pěkné červené rty. Moje měly vždy velmi světlý odstín a někdy působily až nepřirozeně do modra. Tohle bylo úplně něco jiného a hrozně přitažlivého.

„Teď se přiznej ty," na chvíli přidržel mou bradu, aby to mohl říct.

„Asi tři před Bryanem, ale byli jsme víc kamarádi než pár. Pak jen Bryan," odpověděla jsem.

Můj seznam je poměrně krátký, dá se říct. Nebylo na tom vůbec nic zajímavého.

„Zajímavé," zamumlal zase do dalšího mého polibku, a pak se zachichotal, protože jsem mu vlepila pusu taky na nos.

Miluju tyhle jeho tváře. Dokáže být takhle roztomilý, až by ho člověk láskou snědl. Pak se zase tváří tak hříšně. Jeho naštvaná stránka má taky něco do sebe, ale raději mám ty dvě předchozí. Mohla bych s popisem jeho povahy pokračovat dál, ale to by bylo na dlouho. Možná má různé tváře a stránky, no pořád je to on.

„Ne, nech můj nos," zakryl si ho rukama.

„Proč?" zasmála jsem se.

„Proto," zamručel nespokojeně.

„Mám ráda tvůj nos," řekla jsem pravdu.

„Já ne."

Na to jsem se zatvářila nechápavě.

„Fanynky ho určitě milovaly," namítla jsem.

Vždyť byl roztomilý. Jasně, celý ten obličej si příliš nekorespondoval s tělem, které jako jediné trochu napovídalo o jeho vyspělosti. Hlavně ta velká tmavá kukadla, která mi přišla jak od miminka. No a kulatý nos byl možná o něco větší než by bylo potřeba, ale to bylo to, co se mi na něm líbilo.

„Nevím, vždycky jsem si z něj sice dělal srandu, ale štve mě. Nemálo-krát jsem uvažoval, že bych si ho nechal upravit, ať se toho zbavím," ruce si z něj sundal.

„Děláš si srandu!" vykřikla jsem zhrozeně.

Na to jen zavrtěl hlavou, nic neříkaje.

„Jestli to uděláš, tak s tebou už v životě nepromluvím!" podala jsem dost vážnou výhružku.

Vím, že v Koreji chodí na plastiku kde kdo. Nejsem toho sice nějaký zastánce, ale každý svého štěstí strůjcem. Pokud na operace chodit chtějí, tak pak ať.

Jsem spíš v šoku, že JungKook, zpěvák, který byl údajně i dost slavný, má vůbec nějaký komplex. A ještě k tomu z nosu, který je dle mého názoru fakt v pohodě. Holkám se to bezpochyby muselo líbit.

„Nemusíš se bát. Teď už je to jedno a... nemluvit s tebou by bylo horší než se vyrovnat se svým nosem," podotknul a společně jsme se zasmáli.

„Aspoň, že to přiznáš," popíchla jsem ho a zpátky se sklonila k jeho tváři.

Mluvení bylo pro teď už docela dost.

Neprotestovala jsem, když mě během polibku začal přetáčet pod sebe. Jednak mě z toho ležení pomalu začínalo bolet za krkem, a pak taky netuším, co to muselo být pro něj. Mít na sobě mou maličkost, která určitě nemá daleko k šedesáti kilům, tak dlouho nejspíš není sranda.

Chtěla jsem pokračovat prostě v tom, co jsme dělali, a nepřemýšlet o různých věcech. Fakt ale je, že když jsme se tak mazlili, myšlenky mi létaly k tomu, co s námi bude. Měla jsem smíšené pocity. Strach, že nikdo nepřijde. Je to už tak zatraceně dlouho. Přijde mi to jako věčnost na tomhle ostrově. Ještě pořád se tu žít dá, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím.

Další věc je strach z toho, co bude, když odtud odejdeme. Když nás konečně někdo zachrání, co bude pak? Nechci se rozdělit a bojím se, že to se přesně stane. Každý si půjdeme svou vlastní cestou, protože naše životy jsou jinde.

Pak teda... co vlastně chci? Chci v tomhle ráji zůstat na vždy jen proto, abych mohla být s ním? Nebo se chci konečně vrátit domů. Za rodinou a věcmi, co znám a miluju. Chci a zároveň nechci odtud odejít. Možná je zábavné, jak si tohle odporuje, ale pro mě je to spíše frustrující. Jsem nerozhodná a nevím.

„Kdepak jsi?" zastavil na chvíli svou činnost, asi si všímaje, že jsem úplně někde jinde.

„Už tady," rozhodla jsem se to zahnat.

Věnovala jsem mu úsměv a moje prsty si samy našly cestu do krátkých vlasů na šíji. Potáhla jsem jeho obličej ke svému a se všemi polibky dala sbohem mým úvahám.

„Dess," znovu se odtáhl, ale pouze na minimální vzdálenost.

„Hm?"

„Chceš poznat ráj?" zeptal se.

Nechápavě jsem nakrčila obočí. Co tím jako myslí?

„Prostě odpověz, chceš jít do ráje?" nevím přesně, co to měl za výraz ve tváři.

„Já... asi jo," byla jsem pořád zmatená.

Pak se mi taky nepozdával ten náhlý úsměv, který se mu usadil na obličeji, jakmile jsem řekla ano.

„Vezmu tě tam," slíbil.

„Teď hned," dodal

***

Co myslíte, že asi bude ten slavný ráj? Jste zvědaví? :P

Andy