Ztraceni v oceánu [JungKook]

*12*

Tato kapitola obsahuje scénu pro dospělé.

**

„Hrozně mi chybí hudba," řekla jsem to, co mi přišlo jako první na mysl.

Protáhla jsem celé své tělo předtím, než jsem se hlavou znovu uvelebila na jeho ruce, a pak propletla naše prsty.

„To je pravda, taky mi chybí," přitakal a tou samou paží mě přitáhl více do své náruče.

Tiše jsem se uchichtla nad jeho počínáním. Přítulný byl sice i předtím, než jsme se políbili, ale teď si dovolí daleko víc. Neustále mě hladí a tiskne k sobě, jako by se snad chtěl ujistit, že tu skutečně jsem.

Myslela jsem, že po tom budu mít výčitky svědomí. Vždyť jsem to nechtěla a doma na mě nejspíš někdo čeká. Pokud ještě vůbec.

Jenže nic nepřišlo. Bylo mi tak hrozně dobře a kolikrát jsem to byla já sama, kdo ty doteky vyhledával.

Mohla jsem jen tak ležet na pláži, mazlit se s ním a dny by plynuly závratnou rychlostí. Nevěděla jsem, co si o tom všem myslet, ale rozhodla jsem se už nadále nepřemýšlet. Co bude, bude. Teď jsme tady a je nám tak dobře.

„Co ti chybí nejvíc?" jemnými polibky obdarovával mou bradu a nos.

Měla jsem problém se soustředit.

„Vždycky jsem byla spíš pro klasickou hudbu. Ale klidně bych si poslechla i něco normálního," vylezlo ze mě kostrbatě.

Můj velký oblíbenec byl vždycky Ed Sheeran. Jednou bych se chtěla podívat na jeho koncert.

„JungKookie..." zavrčela jsem a převalila se nad něj, aby toho konečně nechal.

Jak si asi máme povídat, když to pořád dělá?

„Dýcháš ještě?" pozdvihla jsem provokativně obočí, poukazujíc tak na to, že na něm teď ležím úplně celá a vlastně se ani nikde nepodpírám.

„Myslím, že jo," vycenil zuby a za chvíli jsem jeho ruce měla zase kolem pasu.

„Co jsi poslouchal ty?" zeptala jsem se na oplátku a svými lokty se pohodlněji zapřela vedle jeho hlavy.

Uvidíme, jak bude schopen chlapec přemýšlet teď.

„Hm.... Big Bang," polknul.

„A dál?" přibližovala jsem svou hlavu k jeho a vyžívala se v tom, že mám teď pěknou nadvládu.

Je sice pravda, že bych asi nevyhrála, kdyby mě chtěl dostat zpátky na lopatky, ale prozatím jsem měla výsadní postavení.

„N-nech toho," zanaříkal, docela frustrovaný z toho, jak jsem blízko a přitom se nic neděje.

Rozhodla jsem se ho dál netrápit a sebe vlastně taky. Raději jsem naše rty spojila a všechno z hlavy převedla na vedlejší kolej, dál tomu nevěnujíc pozornost.

Líbala jsem ho pomalu a něžně, protože tohle je většinou můj styl. Překvapil mě však, když nadzvedl svou hlavu a pak i tělo, zvedajíc nás oba do sedu. Ústy sjel na bradu, a pak i krk. Na všech těch místech se moje kůže rozhořela. V břiše mi tancovali motýlci, vysílajíce vibrace do celého mého těla. A to nemluvím o neutichajícím žáru mezi svýma nohama.

Vždyť já jsem taky jen člověk, a přestože můj život nikdy nestál na sexu a podobných věcech, je to sakra dávno, co jsem s někým byla a milovala se. Naráz jsem si připadala úplně stejně nedočkavá a nenechavá. Prsty jsem hladila jeho šíji, vlhké vlasy, a pak sjela až na bradu. Odtáhla jsem ho od svého dekoltu a chtivě si vzala jeho rty. Už nic pomalého, nic něžného a romantického. Nemusel mě vybízet ať otevřu ústa, udělala jsem to sama, boříc svá ústa do jeho tak, aby k sobě pasovala, co nejlíp.