Ztraceni v oceánu [JungKook]

*22*

Nervózně jsem se na něj podívala a on mi ten pohled opětoval úplně stejně. Ruky se potily nám oběma, jak neklidní jsme byli.

Vždyť jsme se s nimi konečně měli setkat! Nevím, jestli jsem byla šťastnější ve svém životě.

Po tom, co se objevila na obzoru loď, jejíž červené světlo jsme viděli, šly věci neskutečně rychle. Naráz jsme byli seděli v hotelovém salónku v Honolulu a čekali na naše rodiny. Byla jsem čistá, po sprše s mýdlem, oholila jsem si nohy žiletkou a oblékla si šaty, které voněly po květinové aviváži. Jakmile jsme poprvé oba spatřili pevninu s civilizací, rozbrečeli jsme se.

Já nemohla nadále skrývat své emoce a on, přestože se snažil být silný, už taky nemohl. Sto dvacet tři dní jsme byli na ostrově a naráz jsme tady. Jsme zpátky. Jsme živí a zdraví.

Pořád si to v hlavě přemítám dokola a nemůžu tomu uvěřit.

Jsem hrozně vyčerpaná, protože jsme kvůli cestě lodí probděli celou noc, no zároveň jsem byla vzrušená z toho, co nás čeká.

Za dveřmi, které od nás obou byly tak na dva metry, se rozpoutal povyk. Pevněji jsem stiskla jeho ruku a oba jsme se naráz postavili, když se rozrazily dveře. V ten sám okamžik mě JungKook pustil a udělal několik dlouhých kroků k osobám, které vstoupily. Neviděla jsem je sice všechny, ale tušila jsem jeho mamku, taťku a bratra. Pak tam stáli ještě nějací dva kluci. Možná bratranci? Nevím, ale měla jsem chuť se znovu rozplakat, jak šťastná jsem za něj byla.

„Je mi líto, ale vaše rodina chytila až zítřejší let. Dorazí v poledne," řekl mi pán, který vstoupil dovnitř vzápětí.

„Dobře, to nevadí," pokývala jsem hlavou.

Nesnažila jsem se zakrýt, jak jsem zklamaná. Hrozně jsem se na ně všechny těšila, ale očividně si budu muset ještě jednu noc počkat, než je uvidím.

S chápavým úsměvem se jemně dotkl mého ramena, aby mi nejspíš dal najevo, jak je mu to líto, a pak se zase odporoučel.

„Dess, co je?" nejspíš jsem se až moc ponořila do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, jak na mě zbytek lidí v místností hledí.

„Moji rodiče přiletí až zítra, nechytili letadlo," odkašlala jsem si a snaživě se usmála.

„To je mi líto," šeptl JungKook a vzal mě jemně kolem ramen.

„Jsem v pohodě," zavrtěla jsem hlavou, i když vím, že mi to nezbaštil.

„Tak já tě seznámím s těmi mými a půjdeme společně na večeři, jsi pro?" snažil se mě rozveselit a za ruku mě potáhl směrem k lidem, kteří stáli kousek od nás a celou dobu nás nespustili z očí.

Cítila jsem se trochu divně, kvůli jejich pohledům.

Jeho rodiče neuměli anglicky a já i přes rok strávený v Koreji, korejsky neumím. Nějak jsme se ale dorozuměli a představili se. Pak mi představil jeho bratra, který pár slov uměl a dva kluky – Taehyunga a Namjoona.

„Počkej, ale já myslela, že vy jste byli taky v tom letadle," vyhrkla jsem, když mi JungKook řekl, že s ním byli ve skupině.

„Pár lidí se po tom pádu našlo. My byli mezi nimi," odpověděl mi Namjoon.

„Aha a ostatní?" podívala jsem se na ně tři tázavě.

Jen smutně zavrtěli hlavou, na což jsem si povzdychla.

„To je mi líto," nebylo nic lepšího, co bych na to mohla říct.

Konverzace se všemi pro mě byla těžká. Jednak jsem pořád byla smutná z toho, že tu nejsou mí rodiče, a pak taky mluvili převážně v korejštině. Můžu být alespoň vděčná, že mi celý ten den díky této večeři rychleji utekl. Když jsem večer ležela v posteli, naprosto vyřízená, myslela jsem, že usnu jako nic a jak se probudím, už je tu budu mít. Nic se však nestalo.

Bylo to... moc měkké.

Převalovala jsem se asi do půl druhé, když jsem se pak přesídlila i s dekou na zem a v duchu plakala kvůli tomu, že se nemůžu vyspat v té krásné měkké posteli.

Zrovna, když jsem se chystala zhasnout světlo, rozezněl se hotelový telefon. Nerozuměla jsem, kdo mi může tak pozdě volat, a tak jsem docela váhala, než jsem to zvedla.

„Halo?"

„Dess?"

Poznala jsem jeho hlas okamžitě.

„Co se děje, proč nespíš?" usmála jsem se, potěšená, že s ním můžu mluvit.

Nejsme spolu pár hodin a mě už to přijde jako věčnost. Byla jsem zvyklá s ním být pořád.

„Nějak nemůžu," povzdychl si.

„Já taky ne."

„Můžu přijít?"

Nemusel se ptát dvakrát. Jelikož ani jeden z nás nemohl spát, rozhodli jsme se setkat u výtahu a vyjet až úplně nahoru na střechu hotelu. Uvelebili jsme se na deku, kterou jsem vzala s sebou a sledovali nebe, které však tentokrát postrádalo hvězdy.

„Je tu hrozný kravál," postěžoval si tiše, tule se více ke mně.

„Trochu nezvyk, po takové době," přitakala jsem.

I když měl hotel nějakých třicet pater a byli jsme poměrně vysoko, stále jsme slyšeli ruch ze silnic. Troubení aut, ševelení hlasů lidí. Občas nějaká motorka. Všechno se to mísilo v jeden velký ruch.

„A nedá se v tom pokoji spát," postěžoval si znovu.

„Nedá, ta postel je moc měkká," opět jsem souhlasila.

„O ni nejde, nejsi tam se mnou," namítnul.

Ucítila jsem, že se na mě dívá, a tak jsem svou hlavu taky otočila k němu. Špičky našich nosů se nepatrně dotkly, jak blízko jsme si byli.

„Co bude teď?" šeptla jsem, udržujíc náš oční kontakt.

„Já... nemám tušení," začal mě jemně hladit ve vlasech přesně tak, jako vždycky, když jsme takhle spolu leželi.

„Odjedeš?" tušila jsem.

„Nevím, co mám dělat," zanaříkal a hlavu otočil zpět k černému nebi, nasvětlenému veškerými světly, které se v tomhle městě nacházejí.

Náš ostrov byl možná jako vězení, ze kterého nebylo cesty ven, měl však své kouzlo.

„Jeď domů, pokud je to to, co chceš," hodně jsem bojovala s tím, abych mu to řekla.

Nechtěla jsem, aby šel pryč. Přála jsem si, aby tu zůstal se mnou. Pojedeme do Států a budeme spolu. Už jen při představě, že se rozdělíme, mě v hrudníku nepříjemně bolí.

„A ty? Pojedeš taky domů?" znovu se na mě podíval a tmavé oči zapřel do mých.

Mlčky jsem pokývala hlavou. Já si život v Koreji zkusila. Přestože to byla skvělá zkušenost, můj domov to není a nebude.

„Hrozně se mi po nich stýskalo a kluci... myslel jsem si, že žádného z nich už neuvidím," zalesklo se mu v očích.

„Já vím," obmotala jsem kolem něj i svou druhou ruku a nechala ho, ať se stulí do mé náruče.

Dovedu si představit, jak hodně ho dnešek musel emocionálně vysílit.

„Ale jenom dva... to je hrozné. Je mi tak špatně při představě, že už nic nebude, jako dřív," rozbrečel se.

Mlčela jsem, protože na to nebylo, co říct. Je to pravda. Po tom, co jsme tam zažili, už nic nebude jako dřív. On tam přišel o lidi, které miloval a kteří tvořili podstatnou část jeho života. Já tomuhle čelit sice nemusím, ale taky se budu muset vyrovnat s jinými věcmi.

Čtyři měsíce se naráz zdají jako čtyři roky.

***

Tento příběh se už nenávratně blíží ke konci.