Ztraceni v oceánu [JungKook]

*15*

Pořád jsem slyšela kapající vodu všude kolem. Občas mě jemně ovanula zima, ale bylo to spíš příjemné, než aby mi to vadilo. Bylo mi teď naprosto perfektně, až na jeden malý problém – začínala jsem mít pomalu hlad.

Zamrkala jsem na JungKooka vedle, na jehož ruce jsem ležela a začala jsem si ho prohlížet. Vypadalo to, že spí docela tvrdě a já ho nechtěla budit. Sama jsem se vzbudila teprve před chvílí a nebýt prázdného žaludku, tak spím dál.

Jakmile mě znovu ovála zima, natáhla jsem se pro přikrývku a potáhla ji více na nás na oba. Čouhaly nám z pod ní pak jen hlavy.

Odolávala jsem hrozně dlouho, abych se ho nikde nedotkla a on se tak nevzbudil. Buzení sice nebyl můj cíl, ale přišla jsem si hrozně nenechavá. Měla jsem neustálou potřebu se k němu při nejmenším tulit. Vystačila jsem ale taky s čechráním těch vlasů, které měl teď do všech stran a vypadal naprosto k sežrání. Vlastně celý jeho výraz byl rozkošný. Totálně si odporuje s tím, který měl ještě před pár hodinami, když jsme se milovali.

A že to bylo...

Nevěřím, že ještě teď se chvěju, když na to pomyslím. A moje hříšná duše má neustálou potřebu mi připomínat, že by jí to vůbec nevadilo znovu. Asi se mi zbláznily hormony nebo už vážně nevím. Výčitky svědomí? Něco takového existuje? To je právě to nejdivnější. Měla bych se cítit fakt na nic, že jsme se spolu vyspali. Co bude, až se rozdělíme? Co Bryan? Tyhle otázky bych si měla pokládat a týrat sama sebe tím, že nemám odpověď.

Jenže kdybych si je teď tímhle přemýšlením nevyvolala sama, ani si na to nevzpomenu. Bryan je teď s největší pravděpodobností s někým jiným a co se našeho rozdělení týká... o tom raději přemýšlet nechci.

Pravda ale je, že kdyby teď někdo přišel a chtěl nás vzít pryč, tak bych se asi rozbrečela a chtěla tu zůstat.

Představa, že je pryč mě donutila se znovu zachvět, tentokrát spíše v nepříjemném pocitu.

„Je ti zima?" zamumlal ospale a dokonale mě tak vytrhl z myšlenek.

Zavrtěla jsem hlavou, když otevřel jedno oko a usmála se. Rozhodně jsem však nijak neprotestovala, když mě více zabalil do své náruče. Posunula jsem se blíž, a pak své čelo opřela o jeho.

Donutilo mě to k ještě širšímu úsměvu, když se několikrát mazlivě otřel svým nosem o můj.

„Vyspala ses?" otevřel i druhé oko a tmavým pohledem se vpil do mého.

„Dobře," přitakala jsem, neovládajíc svoje ruce, které měly zase potřebu hladit jeho obličej.

Jako bych zkrátka stále neovládala to, co dělám. A co hůř... nechtěla jsem to ovládat. Prostě jsem jednala spontánně a nepřemýšlela vůbec nad ničím.

„Jsi v pohodě? Nic tě nebolí?"

„Jsem v pohodě," úsměv se mi ještě rozšířil, když se nahnul k polibku.

Věnovali jsme si několik malých pus, ale bylo to moje vlastní tělo, co mě zradilo. Hlasitě mi zakručelo v břiše.

„Ale, tady má někdo hlad," uculil se.

Nafoukla jsem tváře jak ryba, ale dočkala se samozřejmě jen jeho smíchu. Nespokojeně jsem zamručela, když se vyprostil z mého sevření a posadil se.

„Nakrájím nějaké ovoce a hned jsem zpátky," sledovala jsem, jak se souká do šortek a za chvíli zmizel pryč.

Nahlas jsem si povzdychla a přemýšlela, že bych se taky měla obléct. Když tu nebyl, teplo začalo vyprchávat velmi rychle. Dala jsem si proto kraťasy, tričko a na to hodila ještě velkou mikinu. Od noh mi většinou zima nebývá, ruce jsou pro mě horší.