Ztraceni v oceánu [JungKook]

Epilog

V zátoce byl takový klid, že krom šumění moře a ševelení palem listů nešlo slyšet vůbec nic. Voda mi jemně omývala nohy, byla teplá tak akorát a byla bych do ní hned skočila, no vím, že to přijde později.

Sledovala jsem černý obzor a na chvíli se zcela ponořila do vlastních myšlenek. Vylekalo mě pak, když kolem mě někdo obtočil ruce. Byl to však jen okamžik, protože jsem hned poznala, kdo to je a pohodlně se zády opřela o pevný hrudník.

„Vypadá to skoro jako tam," komentoval tiše, pokládaje si hlavu na mé rameno.

„Skoro," zasmála jsem se a svoje ruce položila na jeho.

Zavřela jsem oči a přestala se koukat. Potřebovala jsem totiž vstřebat ten fakt, že už je tady. Tak dlouho jsem čekala. Přišlo mi to jako nekonečné.

Odjel pryč a mně to zlomilo srdce. Byla jsem smířená s tím, že je to opravdu konec navždy. Jenže když pak řekl, že se vrátí... naděje mi znovu ožila. Z jeho skupiny zbyli už jen tři členové včetně jeho. Rozhodli se dokončit, co bylo nedokončené a udělat fanouškům poslední show. Nebylo to sice jako dřív a netuším, jak moc bolestivé to pro něj muselo být, ale bylo to na jejich počest. Naposledy.

Osm měsíců trvalo, než to všechno skončilo. Udělal jednou pro vždy za tímto životem čáru a přijel sem. Znovu jsme se setkali na Havaji, téměř na půl cesty mezi svými životy. Skončilo to tady a zase začne.

„Taky máš tak smíšené pocity, když na to pomyslíš?" nechal mě, ať se otočím čelem k němu.

Rukama jsem zakotvila na jeho krku, hladíc tak šíji s jemnými vlasy.

Byla tu sice pořádná tma, ale byl dnes úplněk, který svítil jasně a nebe bylo bez mraků, které by mu mohly stínit. Viděla jsem všechno, co jsem vidět potřebovala.

A přesto mi to přišlo jako sen.

„Mockrát jsem se během té doby přistihla u toho, že bych ráda vrátila čas. Teď už ale nemám důvod," pousmála jsem se, což mi hned opětoval.

Byla bych radši na ostrově, pryč od problémů, starostí, a byl by tam především se mnou on. Pak mi však došla hořká pravda, že žít tam napořád by přece nešlo. Mohla bych ho milovat sebevíc, ale nevydržela bych to.

„Tak jsi mi chyběla," zamumlal, ulíhaje do ještě sluncem vyhřátého písku.

Nechal mě, ať své tělo uvelebím na něm a rukama zakotvil na bocích.

„Mám to opakovat?" sklonila jsem svou hlavu, otírajíc svůj nos mazlivě o jeho.

„To je na tobě," začal mě jemně hladit a nespouštěl z tváře ten rozkošný výraz, při kterém bych ho nejradši celého snědla.

„Taky jsi mi chyběl," řekla jsem teda.

„Hrozně... hrozně... hrozně... hrozně moc," mezi každým slovem jsem mu věnovala malou pusu na rty.

Na to se srandovně zahihňal a já s ním.

Přestala jsem pak dělat vylomeniny a rozhodla se ho konečně normálně políbit.

V ten okamžik to bylo zase tady. Srdce mi bušilo, hlava nefungovala, tělo se roztřáslo... vůbec nic se nezměnilo. A to je to znamení, že všechno, co děláme, je správné. Prostě to tak mělo být. Čekala jsem, ale vyplatilo se to.

„Miluju tě," měla jsem potřebu říct předtím, než jsme ze sebe začali chtivě svlékat veškeré vršky.

„Taky tě miluju," bylo to to poslední, co mi stihl říct.

Pak už ani jeden z nás neovládal. Nechali jsme se unést vášní a vzpomínkami, milující se na pláži přesně tak, jako nesčetněkrát předtím.

Čas vrátit nejde, ale já vím, že už se o to pokoušet nemusím. Můžu ho alespoň na chvíli pozastavit přesně ve chvílích, jako je tahle.

V nich totiž neexistuje okolní svět ani jeho problémy.

Existujeme tu jen my dva.