Ztraceni v oceánu [JungKook]

*2*

„Zkus to, udržíš se?"

Opřela jsem se o dřevo a už při prvním kontaktu s ním mi bylo jasné, že mi to sedře ruku. Nedalo se ale nic dělat, alespoň na záchod jsem si chtěla zajít bez jeho pomoci a se zraněnou nohou to moc nešlo. Potřebovala jsem něco, co mě podepře.

„Jo, jde to." Odvážila jsem se o to opřít celou váhou a kupodivu to drželo dobře. Udělala jsem pár kroků a i když to bylo trochu bolestivé, dalo se to přežít.

„Perfektní!" potěšeně se usmál a ukázal mi tak své zuby. Trochu mi v obličeji připomínal králíčka, když se tak zazubil. Byla bych si i pomyslela, že je to opravdu roztomilé, nebýt toho všeho kolem.

Oba jsme doufali, že pomoc přiletí co nejdříve. Byla jsem o tom na devadesát devět procent přesvědčená, protože tohle byl jediný ostrov široko daleko, kam jen oko pohlédlo. Letadlo určitě nespadlo daleko odtud a pořád tu přece existují černé skříňky, podle které zjistí jeho polohu.

Nicméně tady pořád zbývalo jedno malé procento, které nás přivádělo do nejistoty. Co když to nějakou dobu potrvá?

K úctě všem ostatním ať už třeba živým či mrtvým, kluk, který se mi představil jako JungKook vytáhl všechna zavazadla z vody a nechal je odpočívat kousek od nás. Pro pozůstalé může být i to něco málo velmi cenné. Pro mě by bylo. Byla bych mu pomohla, ale s mou nohou jsem nemohla dělat vůbec nic. Neviděla jsem, co mám pod látkou a byla jsem za to vcelku i vděčná. Nemám ráda pohled na krev a rány.

„Alespoň jsem teď schopná si zajít sama na záchod." Utrousila jsem.

„Jo, aspoň něco." Dal palec na horu.

Rozhodla jsem se toho hned využít a pomalu se odploužila dál od pláže. Nešla jsem však daleko. Jednak to bolelo, a pak jsem byla pořád ještě vysílená.

Slunce pomalu zapadalo, když jsem si sedala zpátky vedle něj pod palmu.

„V noci bývá chladno." Podotkl.

„To bych netipla." Přiznala jsem. Je tu opravdu velké teplo. Moje oblečení začínalo být vlhké od toho, jak moc jsem se potila.

„Já taky ne, ale je."

Pak jsme mlčeli a sledovali obzor. Utíkalo to velmi pomalu, protože ani jeden z nás nevěděl, co říct. Jsme si absolutně cizí a vzhledem k tomu, že on je nejspíš Korejec, můžu být vůbec ráda, že mluví anglicky. Jazyková bariéra... jo, to by mi ještě tak chybělo.

„Proč jsi letěla do San Francisca?" zeptal se najednou a já byla vcelku vděčná, že započal konverzaci.

„Domů." Usmála jsem se při vzpomínce. Moje rodina je teď nejspíš bez sebe strachy a já jim ani nemám jak dát vědět, že jsem v pořádku. Sice otřesená, ale v pořádku.

„Ty?" řekla jsem na oplátku.

„Na výlet." Kývnul, a pak se nadechl, že ještě bude pokračovat. Mlčela jsem proto a čekala, co dalšího mi poví. Na pohled vypadal docela nemluvně, a přestože já jsem většinou typ, co mluví hodně, teď jsem neměla jakoukoli vůli.

„Plánoval jsem to s kamarády docela dlouho. Měli jsme tam být čtrnáct dní. Kluci se chtěli jet podívat taky do Las Vegas a Los Angeles. Chtěli jsme procestovat celé západní pobřeží."

Díky tomu, jak blízko jsme vedle sebe seděli, tak jsem viděla, jak se mu oči plní slzami.

„Byli tam?" zeptala jsem se sotva neslyšně.