Ztraceni v oceánu [JungKook]

*5*

JungKook se ukázal jako poměrně kreativní kluk. Měl dobré nápady, do kterých jsem já přidala trochu té realizovatelnosti a společně se nám povedla vymyslet byť malá, ale za to velmi bezpečná skrýš.

Bylo to taky poprvé, co jsme se vydali hlouběji do džungle. Noha mi sice nejprve trochu protestovala, ale docela slušně jsem ji rozchodila. Prozkoumali jsme, nebojím se říct, téměř celý ostrov. Nebylo tu vůbec nic, ale... co jsem taky čekala? Uklidnilo mě, že jsme po cestě nepotkali žádné velké zvíře a jen doufám, že tu opravdu žádné nežije. Opice a ptáci byli to jediné, co tu s námi bylo. Ptáků se nebojím a opice mi snad nic neudělá, když ji nenaštvu.

Posbírali jsme všechny možné provazy liány, které pro nás byly dostupné. Z menších palem se uřezalo listí a v lese se našlo i pár dřev, na kterém bylo možné přístřešek postavit.

Pomohla jsem se vším, co jsem unesla. On pak začal stavět a já asistovala. U všeho jsme se snažili to upevnit co nejlépe, aby se nám to při silnějším větru neskácelo na hlavu. Bylo to neuvěřitelně vyčerpávající, ale cítila jsem se tak dobře, když jsme pod to oba usedli. Z oblečení, které jsme nepotřebovali jsme vystlali zem a dali tak sbohem protivnému písku. Na chvíli jsem si připadala jako na obláčku.

„Jsem grogy." Vypustila jsem ze sebe a pak svou hlavu opřela o jeho rameno, které se přímo vybízelo. Přiznávám, že mi trochu chyběl ostych, ale těch pár dní mi stačilo, abych odhodila všechny bariéry. Je to pro mě sice trochu zvláštní, ale de facto se tady snažíme přežít. Nemám čas myslet na to, že bych se snad před ním měla stydět nebo tak něco.

A pak taky... když on s tím nemá problém, proč já bych měla?

„Dobrá práce." Podrbal mě ve vlasech, na což jsem se uchichtla. Sluníčko už pomalu zapadalo a já byla tak šťastná, že se nebudu tolik klepat zimou jako předešlé noci. A taky si budu připadat více v bezpečí, protože je kolem mě něco, co mě chrání, a ne otevřený prostor. Třeba se konečně o něco líp vyspím.

Sledovala jsem nepořádek a suché dřevo, které jsme tu nanosili a nepoužili. Mohli by jsme možná...

„Myslíš na totéž?" vyhrkl najednou a já zvedla svou hlavu.

„Chceš zkusit založit oheň?" zeptala jsem se.

„Když se nám dařilo s tímhle, třeba se podaří i tohle, ne?" zvedl se nadšeně. Neměla jsem sice sílu už na nic, ale přemluvila jsem se a vydala se za ním.

„Víš, jak se to dělá?" sledovala jsem pochybovačně jeho počínání.

„Ne, ty jo?" upřel na mě svoje laní oči.

„Taky ne, ale viděla jsem Kdo přežije Indonésii, zkoušeli to třením suchého dřeva o sebe." Vzpomněla jsem si.

Sirky jsem v kufrech nenašla. Zapalovač sice jo, ale už jsem ho zkoušela a nefungoval. Taky byl pěkně zarezlý z té slané vody.

„Tak já to zkusím, připrav ohniště." Zasmála jsem se nad tím, jak vážně podal rozkazy, ale rozhodla se neprotestovat. Vzala jsem to nejsušší dřevo, které tam bylo a sestavila z něj takovou malou vatru. Snažila jsem se nalámat co nejjemnější a nejtenčí třísky.

Posadila jsem se pak pod přístřešek a sledovala, co dělal.

Nechtěla jsem ho odrazovat od jeho snažení, ale dneska byl velmi silný vítr na rozdělávání ohně. Když k tomu připočítám ještě fakt, že to nikdy předtím nedělal.

Nejsem si jistá, jak dlouho to trvalo, ale tuším, že jsem i zadřimla. Vzbudilo mě klení a nadávání. Zamžourala jsem do tmy a uviděla jak nad tím pořád klečí.

„Kookie." Povzdychla jsem si a jemně ho chytila za rameno.

„Proč to nejde?!" byl vytočený.

„To nevadí, nech to už být." Nejspíš už musí mít pěkně rozdrásané ruce, a pak je taky unavený po celém dnu.

„Chtěl jsem, aby nám bylo teplo." Zaprotestoval.

„Já vím." Usmála jsem se, přestože to neviděl, a pak svoje ruce překryla svýma, aby toho konečně nechal. Vzala jsem ho za ně a zatáhl ke mně pod přístřešek.

„Bude nám dobře i bez ohně, vždyť jsme postavili něco tak úžasného. Skoro jako opravdoví trosečníci!" snažila jsem se ho povzbudit a kupodivu se mi to trochu i povedlo.

„Dneska to stačí. Oheň můžeme zkusit zítra. Třeba nebude tak foukat." Drkla jsem do něj a hodila po něm mikinu, kterou jsem měla po svém boku. Už byl pomalu čas na spaní. Dáme si pár sušenek, a pak zalehneme v našem novém příbytku.

„Asi jo." Zamumlal umorouseně, no s malým úsměvem na tváři.

„Vida, teď high five!" zvedla jsem ruku a chtěla si s ním plácnout na to, jak dobrou práci jsme dneska odvedli. Popravdě to považuju za obrovský úspěch. On jako zpěvák nejspíš k manuální práci ani nečichl. Já sice trošku jo, ale s podobnými věcmi zkušenosti nemám. Nikdy jsem si totiž nemyslela, že bych se ocitla v podobné situaci.

Zvedl svou ruku v gestu a už jsem si chtěla plácnout, jenže mě zarazila jeho ruka. Pomalu jsem ji ani neviděla, jaké šero bylo.

„Pěkně sis zřídil ruce." Chytila jsem mu zápěstí a přiblížila to k sobě. Moje první tendence byla odvrátit pohled od malých ranek, ale nebylo to tak hrozný. Pak jsem taky cítila potřebu mu nějak vrátit tu jeho péči za mou nohu. A že ona byla daleko horší než odřené ruce.

Než jsem mu trochu stihla ošetřit ty rány, slunce zcela zapadlo. Po hmatu jsem našla sáček s posledními sušenkami, a pak mu je strčila do ruky.

„Poslední." Řekla jsem, a pak se položila zády na zem. Přetáhla jsem si kapuci přes hlavu a stočila se do klubíčka.

„Ty si nedáš?" slyšela jsem, jak šustí. Díky přístřešku dovnitř nešel žádný měsíční svit. Byla tu opravdu totální tma. Nevydržela bych tu, kdyby nebyl hned vedle. Moc bych se bála.

„Jsem v pohodě, sněž je." Přitakala jsem. Žaludek mě tak bolel, že nevím, jestli bych i tu jednu blbou sušenku nevrátila zpět. Navíc já dnes nedělala tolik jako on, zaslouží si je.

„Jsi si jistá, Dess?" je to snad poprvé, co mě za tu dobu strávenou tady, oslovil mým vlastním jménem.

„Určitě, sněz je a už nemluv." Řekla jsem nekompromisně, ale se smíchem.

Tichem, které protínalo pouze šumění vzdáleného moře, se roznesly jeho chroupavé zvuky. Mohl do toho kousnout jen párkrát a bylo to pryč. Nic pro kluka stavěného jako je on, který by potřeboval normální jídlo.

Chvíli bylo ticho až jsem myslela že už snad usnul. Překvapeně jsem proto sebou cukla, když mě objal a přitiskl se ke mně, jako bychom tu snad měli málo místa.

Nebyla mi zima a pochybuju, že i jemu je, takže nechápu, proč se ke mně tak tiskne.

„Promiň, zvyk?" znělo to, jako by si sám nebyl jistý.

„Je ti zima?" zeptala jsem se.

„Ne, ale líp se mi tak spí. Můžu?"

Nechtěla jsem to přiznávat nahlas, ale taky mi bylo líp, když u mě takhle ležel. Bylo příjemné vědět, že tu nejsem sama.

Otočila jsem se proto zpátky čelem k němu, načež lehce nadzvedl své ruce, asi nechápajíc, co se chystám udělat. Hned je ale dal zpátky, když jsem ho objala sama.

„Můžeš." Zamumlala jsem spokojeně, zavírajíc své oči.

A konečně po několik bezedných nocí, spánek přišel. Krásně mě zabalil do své náruče jako JungKook a odnesl mě do světa, kde bylo dobře.

**