Ztraceni v oceánu [JungKook]

*13*

„Au, řeže mě to do zad," zamumlala jsem nespokojeně.

Nahlas si povzdychl, a pak mi pokynul, abych zvedla ruce. Jakmile jsem to udělala, tak mi oblékl obrovskou huňatou mikinu.

„Lepší?" zatahal mě za pás a nechal mě, ať se uvelebím na jeho klíně.

Sám se opřel o chladné kameny, zabalený ve vlastní mikině.

„Jo," stulila jsem se k němu a opřela si o něj i hlavu.

Mohli jsme tu sedět už pár hodin.

Schovat se před bouří byl dobrý nápad, protože venku to vypadalo, jakože se děje snad třetí světová. Neměli jsme však jiný úkryt než jeskyni za vodopádem. Bylo tu možná bezpečno, ale zato pořádně vlhko a hrozná zima.

„Až ti budou brnět nohy, tak mi řekni,"

„Nějakou dobu to zvládnu. Asi bys neměla sedět na té chladné zemi, ať ještě neonemocníš,"

Obalil mé tělo rukama a mě zaplavilo příjemné teplo. Když jsem zavřela oči, bylo mi rázem jedno, kde jsem. Zavalila mě totiž vlna bezpečí a spokojenosti.

„Je dost studená," dala jsem mu na souhlas.

Taky mám strach, ať ještě nechytím nějaký zánět, to by mi tak chybělo v těchhle podmínkách. Dost mi stačí, že za chvíli zase přijdou ty příšerné dny.

„Snaž se na chvíli usnout, hm?"

Zvedla jsem svou hlavu a uviděla, jak se jemně usmívá. Opětovala jsem mu to a div spokojeně nezapředla, když mě začal hladit ve vlasech.

„Nemám na spánek ani pomyšlení," odpověděla jsem čistou pravdu.

Přestože jsme se k sobě tak tulili, byl to pro mě velký teplotní rozdíl a pořád mi byla zima. Pak mě taky štvala kapající voda a hučení vodopádu. Nehledě na to, že jsme oba seděli a v sedu neusnu už tím tuplem.

„Řekni mi... přemýšlel jsi nad tím, co bude, až se vrátíme zpátky?" napadlo mě najednou.

„Pravdu?" zeptal se, na což jsem přitakala.

Sledovala jsem jeho obličej ze zdola, přestože on mi pohled nadále neopětoval. Byl až moc zabraný do pročesávání mých vlasů a tvářil se u toho docela nepřítomně. Jako by jeho myšlenky byly úplně jinde.

„Bojím se,"

„Proč?" zamrkala jsem nechápavě.

„Nejspíš se tam děje hotová pohroma. Pohřešují nás, media určitě šílí. Nechce se mi do toho mumraje. Žiju v něm už od patnácti," složil ruku k těm mým, jemně je šťouchaje, vyzývaje k akci.

Vzala jsem ji bez komentáře do své a naše prsty zapletla do sebe. Měl je studené, jen důkaz toho, že je mu asi taky zima.

„To chápu," přitakala jsem.

Nedovedu si ani představit, jaké to je žít v něčem takovém. Zní to jako sen a možná je, no i ten má bezpochyby své stinné stránky.

„Kdybych se vrátil, neměl bych asi nic. Kluci jsou pryč a všechen ten můj sen s nimi," zněl smutně.

Nechtěla jsem touhle konverzací zase připomínat jeho přátele. Očividně ale neexistuje téma, u kterého by si na ně nevzpomněl. Nejspíš byli hodně silně spojení s celým jeho životem.

„Ale pořád máš ještě rodinu," namítla jsem a snažila se ho vyvést z pesimismu.

„To jo. Pak teda... nevím. Možná bych se vrátil domů," odpověděl nerozhodně.