Ztraceni v oceánu [JungKook]

*11*

Padesát osm čárek. Tolik je teď na našem stromě. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, že je to tak dlouho, co jsme tady. Pořád jsem si myslela, že o tomto čase budu už dávno doma, uvidím se s rodinou a Bryanem. Nevím, co přesně jsou to za pocity ale myslím, že moje naděje pomalu umírá. Pořád tam je, to ano. Dívám se na obzor každý večer i ráno s tím, že tam uvidím loď, vrtulník, cokoli. Ale asi je přirozené, že pomalu začínám propadat zoufalství, když to budou pomalu dva měsíce bez civilizace.

Jednou z mála pozitivních věcí, kterou tady shledávám, je, že jsem si konečně zcela zvykla na spaní v přístřešku. Opravdu se kolikrát ráno probudím a cítím se dobře, vyspale a nejsem ani rozlámaná. Cítím na sobě, že jsem trochu zhubla. První tři týdny byly s jídlem taky docela kritické. Teď jsem se po zdravotní stránce cítila o dost líp. Asi se mi to nějak vybalancovalo. Ostrov byl naštěstí poměrně bohatý na různé ovoce. Bylo těžké se k němu dostat, ale čím delší dobu jsme tu strávili, tím vynalézavější jsme byli. Tedy především JungKook.

Občas jsme měli ovoce, když spadlo nebo se nám ho podařilo sundat dolů. Taky jsem našla něco, co připomínalo brambory a bylo to jedlé. Kdysi jsem četla, že batáty už divoce nerostou vůbec nikde, ale tohle mi je velmi připomínalo. Byla to fajn kombinace, mít tuhle bramboru třeba s rybou. Byla jsem vděčná za to, že alespoň jídlo pro nás zatím problém není. Máme ho tu dostatek a stejně tak i pitné vody.

Základ pro život možná nechyběl, ale co ty ostatní věci? Hrozně se mi stýskalo po rodičích. Po teplé vaně a pěně. Po zelenině a sladkých jídlech. Jak bych si jen dala takové palačinky s Nuttelou nebo javorovým sirupem.

Dny horka se přežít daly. Bylo sice vedro, ale člověk se schladil ve vodě a bylo mu o hodně líp. Horší byly deště. Všechno naráz zvlhlo a nebylo se před tím protivným pocitem kde schovat. To se pak dny neuvěřitelně vlekly.

„Pozor, skáču!" zakřičel a o pár vteřin později se ozvala rána a mě postříkala voda.

Zavrtěla jsem hlavou nad jeho dětinským chováním, ale i tak jsem se zasmála.

Dál jsem si hleděla svého a natahovala se po zbytku šampónu, který jsem měla položený na okraji tůně. Tohle je předposlední lahev. Předtím jsme s ním nešetřili, protože jsme si mysleli, že už tady dávno nebudeme. Ukázalo se ale něco jiného a každá kapka se teď zdála velmi vzácná. Pak už totiž budeme jen o vodě.

„Hej!" křikla jsem a málem si lokla.

Doplaval ke mně nejspíš pod vodou a stáhl mě za nohu pod hladinu.

„Jsi jak malý," obořila jsem se na něj, a pak připlavala více ke břehu, abych se mohla postavit na vyvýšený kámen, který tam byl.

Tůň sice nebyla příliš hluboká, ale čím blíž člověk plaval k vodopádu, tím více bylo dno vymleté. S mým strachem z hloubky jsem se proto zdržovala především u okraje.

„Promiň," uchichtl se a postavil se vedle mě.

„Tady máš šampón, ale šetři,"

Po tom, co jsem si trochu nandala do své dlaně, jsem mu ho předala a neodpustila si poučení.

Moje počínání zopakoval, a začal si mydlit hlavu.

„Vypadáš srandovně s tou pěnou," zadržovala jsem smích, když jsem viděla, jak si masíruje vlasy.

Bílá pěna se v té černé pěkně vyjímala.

„Nevypadáš o moc líp," vrátil mi a sotva to dořekl, na nose mi přistál bílý obláček.