Stál jsem na pódiu a cítil, jak se na mě tílko pod černým sakem doslova lepí. Byl jsem příšerně zpocený, příšerně vyčerpaný, ale naprosto šťastný. Dnešní show byla unikátní. Vždycky se snažím vydat maximum a stejně tak zbytek týmu. Tentokrát mám však pocit, že v tom bylo něco víc.
Nejsem si jistý, ale tak nějak tuším, že to bylo především tím, že je tohle naprosto poslední koncert z celé šňůry. World tour jsem nejel úplně poprvé, ale předtím bych to slovo worl radši asi vynechal. Bylo to sice po světě, to ano, ale nebylo to tak velkolepé, jak tomu naznačuje právě to slovo. Teď to bylo skutečné. Kromě Afriky jsme projeli všechny kontinenty a na cestách strávili více jak pět měsíců.
Vyčerpání a spokojenost – dvě věci, které se možná na pohled navzájem vylučují, u mě ale právě teď přetrvávaly naráz. Svým způsobem jsem byl rád, že je po všem a doufal jsem v trochu volnější program. Pak na mě přišel taky smutek a smíšené pocity, protože tohle jsem si tak dlouho přál a naráz je to pryč. Skončilo to a kdo ví, zda to přijde znovu.
Hluboce jsem se uklonil, držíc se za ruce se svými kolegy a zároveň taky nejlepšími přáteli, a pak se po jejich vzoru vydal do backstage. Rozhodl jsem se veškeré smutné pocity hodit za hlavu. Chci cítit jen tu neuvěřitelnou euforii z dobře vykonané práce.
Jakmile jsme zmizeli z očí publika a dostali se do místa, kde bylo více prostoru, naráz jsme se všichni objali.
„Skvělá práce, hoši." Uslyšel jsem Namjoona, jak nás chválí.
„Byla to pecka, neuvěřitelný!" vykřikl Taehyung, když jsme se všichni odtáhli. Jeho výraz teď připomínal pěti leté dítě. Byl naprosto uchvácený a nadšený.
„Melagomanská show." Uchichtl se Kookie a vzal ho kolem ramen.
„Jo, doufám ale, že nejste ještě tak vyřízení. Půjdeme to zapít do nějakého pubu!" Hobi měl očividně energie na rozdávání. Někdy se sám divím tomu, kde to bere. Alespoň v posledních dnech, kdy jsem se cítil unavený nejvíce.
„Já jsem pro!" všichni se naráz začali dohadovat o tom, kam půjdeme a kde to bude nejlepší. V Londýně, kde byla taky naše poslední zastávka, toho na výběr málo rozhodně nebylo.
Usmíval jsem se a přitakával na všechno, co navrhli, ale věděl jsem, že to tam dlouho nevydržím. Potřebuju si prostě odpočinout.
Svěřil jsem se do rukou naší vizážistky a nechal se odlíčit. Pak jsme měli k dispozici taky sprchu, kterou jsem použil, protože veškeré mé věci byly durch mokré a já se rozhodně nechtěl oblíkat do čistého oblečení, když jsem tak zpocený.
Do hodiny jsme všichni mířili nočním městem do hospody, kterou Yoongi našel na internetu. Vzduch byl chladný, ale bylo to hrozně příjemné. Trochu mě to i probralo a na konec by to posezení pro mě nemuselo skončit tak brzy.
Dal jsem si první rundu, druhou, u třetí jsem začínal mít ztěžklé ruce i nohy. Není divu, když člověk nic pořádně nejí, a pak do prázdného žaludku nalije alkohol. Bylo mi to ale jedno. Hrozně jsem se bavil a užíval si to.
Po půlnoci jsme byli všichni pěkně rozjetí. Odmítl jsem další alkohol, protože mi začínalo být zle. Rozhodl jsem se proto vyjít na chvíli ven na vzduch. Opřel jsem se v tmavé uličce o stěnu budovy, ve kterém hospoda byla a na chvíli zavřel oči.
Bylo to perfektní. Můj život je perfektní. Mám všechno, co jsem si kdy přál. Tancuju, zpívám a živí mě to. Cestuju po světě a k tomu všemu to můžu zažívat se svými nejlepšími přáteli. Nikdy nechci, aby to skončilo.
Slastně jsem vydechnul, když vtom mě vyrušil nějaký divný zvuk. Hlavu jsem otočil do malé uličky odkud to vycházelo. Nejprve jsem si myslel, že je to možná nějaké zatoulané zvíře, ale ozvaly se taky hlasy. Nerozuměl jsem dobře a taky to mě přimělo, abych se šel podívat blíž.
Malá temná ulička se asi po čtyřech metrech rozdvojovala. Nahnul jsem se za roh a spatřil tři muže stojící v kruhu. V něm taky ležel muž čtvrtý. Vypadalo to, že mu ubližují a můj instinkt se nemýlil, což mi došlo, jakmile do něj jeden ze stojících silně kopnul.
Moje pudy mi říkaly, že mu mám pomoci. Nemůžu přece dopustit, aby mu ubližovali, když jsem tady a můžu mu pomoct. Racionální já mi však oznamovalo, že jsou tři a já jen jeden. S největší pravděpodobností bych skončil na zemi vedle toho ubožáka, který se kroutil v bolestech.
Srdce se mi divoce rozbušilo a dech snad na chvíli i zastavil, když jeden z mužů vytáhl zbraň. Nejspíše opravdovou zbraň. Namířil ji na ležícího a něco k němu pronesl předtím, než se ozvala velmi tlumená rána.
Polekal jsem se, přestože to nebylo hlasité, ale vyděsil mě fakt, že muž na zemi se přestal kompletně hýbat. Začal jsem couvat a ve zbrklosti si nevšiml popelnice za mnou. Hlasitě zařinčela, když jsem do ní narazil a tři tmavé osoby na mě v tu chvíli upíraly svůj pohled.
A je zle.
***
Tak tady je taková malá chuťovka toho, na co se můžete těšit. Nechci zatím stanovit datum, kdy se tato fan fikce rozběhne, ale nebude to dříve, než skončí jedna z tří probíhajících. Tři rozepsané jsou myslím nad hlavu, a pak taky nechci, abyste v tom vy, jako čtenáří, měli guláš. Trošičku jsem vás ale chtěla navnadit právě tímto úvodem, tak snad se podařilo!