Schovej se a najdi [Jimin]

17. kapitola

Žádný trapas se z mé strany naštěstí nekonal. Vytuhnul jsem, nic se mi nezdálo, a jakmile jsem opět procitl, Lucka už vedle mě neležela. Z koupelny se ozývaly nějaké zvuky, takže jsem si odvodil, že se asi sprchuje. Vstal jsem taky a začal se přehrabovat ve svém batohu, který netknutě ležel u konferenčního stolku.

Nechtělo se mi jít taky do sprchy, ale uvědomoval jsem si, že mě čeká ne zrovna krátká cesta zpátky do Bílé. Musím se trochu probrat a dát do kupy. Bez ohledu na to, že ze mě možná ještě táhl nějaký alkohol.

S povzdechem jsem se posadil na gauči a prohrábl si vlasy tak, aby mi pořád nepadaly do obličeje. Když už jsme u nich, asi by chtěly trošku zastřihnout. Měl jsem to na hraně už když jsem tady jel a teď, po těch pár týdnech, mi pěkně pilo krev, jak mi pořád padají do očí.

„Ahoj, už si vzhůru?" naráz na mě promluvila Lucka.

Nevšiml jsem si ani, že se otevřely od koupelny dveře. V těch právě stála ona, převlečená do čistého oblečení a s mokrými vlasy. Ta vůně po sprchování zavanula až ke mně. A byla fakt hezká.

„Jo, právě jsem se vzbudil," pousmál jsem se, což mi oplatila, a pak se vydala ke kuchyňskému pultu.

„Nechala jsem ti tu malou snídani. Moc toho tu nebylo, a pak taky nevím, jak na tom jsi ty, ale já mám žaludek po tom pití pěkně na vodě," zasmála se.

„Moc díky, můžu se skočit nejprve osprchovat?" postavil jsem.

„V klidu," mávla rukou, nevěnujíc mi pozornost.

Byl jsem za to i rád, protože mi v návalu rozespání ani nedošlo, že jsem si zapomněl obléknout kalhoty a stojím tu jen v boxerkách.

Po sprše mi bylo hned líp. Pořádně jsem si ji vychutnal, vydrhnul se a cítil se jako nový člověk. Nějaká ta únava z nedostatku spánku na mě stejně šla cítit. Tomu se asi nevyhnu. Nemám páru, v kolik jsme se včera dostali sem, no tak nějak tuším, že to bylo pěkně pozdě.

Společně jsme snědli jídlo, a pak se pomalu začali připravovat na odjezd do Bílé. Spojení nebylo zcela ideální, ve Frýdku-Místku jsme čekali dlouho na přestup, ale přežít se to dalo. Měl jsem u toho alespoň čas na přemýšlení, protože Lucka byla ponořená ve svých vlastních myšlenkách a v uších měla zarvaná sluchátka.

Bylo mi trochu zvláštně, protože jak jsem na ni tak koukal, vybavovaly se mi střípky z dnešní noci. Mám chuť si nadávat do idiotů, a pak taky děkovat Bohu za to, že ona si nic nepamatuje. Především teda to, že jsem ji políbil. Nerozumím, na co jsem myslel...

Omyl, přesně vím, na co jsem myslel.

Na to, jak je pěkná. Jak voněla po ořechách. Jak mě její jemně narůžovělé rty lákaly. Zbavily mě smyslů. Jak jsem nechtěl přemýšlet a dobrovolně jsem se poddal celé té situaci. V ten okamžik mi přišlo, že kdybych to skutečně neudělal, šíleně bych toho litoval.

Asi jo, asi bych toho doopravdy litoval, ale co by bylo horší? Litovat toho, nebo to udělat a cítit, jak málo to bylo. Ukradl jsem si jeden přitom bych jich chtěl daleko víc. Představoval jsem si, jak je sladká, a přitom je sladší. To vábení je ještě intenzivnější. Mám problém s tím teď bojovat. Včera jsem do vzdal a dnes už nemám sílu se do dalšího boje pouštět. Včera jsem neposlouchal hlavu a dnes, jak jsem zase začal, ze všech stran na mě křičí jen to, že to chci zase a chci toho více.

Čemu jen můžu přikládat ten fakt, že jsem se pobláznil? Je Lucie skutečně tak neodolatelná nebo je to jen zdání?

Přijde mi, že je nemožné najít odpověď na tuhle otázku. Nejen kvůli tomu rozpoložení, ve kterém se teď nacházím, ale především kvůli své celé životní situaci. Je to zatraceně dlouho, co jsem randil s holkami. V posledních letech na tohle nebyl absolutně žádný čas.

Ani jsem nepřišel do styku s žádnou, která by měla šanci mě okouzlit. Po těch letech v zábavním průmyslu na vzhled jen tak nedám. Vzhled hrozně klame a rozhodně to není všechno. Jenže Lucku jsem měl šanci poznat doopravdy. Přitahovala mě fyzicky, ale zalíbilo se mi i to, jaká je.

Jakmile shodila tu svou masku, za kterou se prvních pár dní schovávala, měl jsem šanci vidět, jaká ve skutečnosti je. Jak je milá a hodná. Jak si umí udělat legraci ze sebe, ze svého táty a občas i ze mě. Její humor mi fakt imponoval. Nebyl přehnaný, přišel mi tak akorát, a když bylo třeba, uměla se zachovat opravdu zodpovědně.

Jednu vlastnost bych tu přece jen vypíchnul. A to je starost. Aniž bych si to uvědomoval, tak teď, jak nad tím přemýšlím více do hloubky, mi došlo, že miluju, jak je Lucie pečující a starostlivá. To je to, co postrádám. Péči.

Rodinu jsem opustil snad ještě dřív, než jsem si vůbec uvědomil, jakou starost o mě mají. Tehdy jsem to tak neřešil. Bral jsem jako samozřejmost, že se zajímají, pomáhají mi. Že dělají svévolně věci, o které je nežádám, a to jen proto, že mi chtějí udělat radost. Myslí na mě, podporují mě.

S kluky se máme rádi a taky se podporujeme. Ale je to trochu jiné než to, po čem toužím. Chtěl bych mít někoho jako ona, kdo by při mně stál a prostě se o mě čas od času postaral, když bych to potřeboval. Stačil by mi snad jenom ten pocit, že se mám na koho spolehnout.

Sám si teď uvědomuju, jak moc se mé hodnoty a názory změnily během posledních pár roků. Netoužil jsem po vztahu kvůli tomu, abych se měl s čím vychloubat před kluky nebo kvůli sexu. Chtěl bych vztah proto, protože mi chybí někdo, o koho bych se mohl opřít. Kdo by byl semnou a měl by mě skutečně rád. Jinak než mí rodiče, jinak než mí přátelé.

Randil jsem s holkami a víc v tom nehledal. Tehdy, v těch letech, jsem měl úplně jiné smýšlení, než mám teď.

Všechny mé myšlenky mi zamotaly hlavu ještě víc. Ujasnil jsem si něco? Ano, ne, nevím... nicméně jsem byl rád, když jsme se vydali od autobusu ke statku a já se alespoň začal soustředit na cestu před sebou.

Potřeboval bych si s někým promluvit. Jenže s kým?

Hah, toť otázka.

**

V Jiminovi se očividně svádí pěkný boj. V této kapitole jsme měli šanci nahlédnout alespoň trochu do jeho myšlenek. Co vy na to?

Andy