Schovej se a najdi [Jimin]

28. kapitola

„Jo, máme."

Ticho.

„Jsou dva, byla s ním ještě ta holka, museli jsme ji vzít taky."

Ticho.

„To je fuk, stejně je mimo."

Ticho.

„Vím, že bude problematičtější schovat dvě těla než jedno, ale co jsem jako měl..."

Ticho.

„Byl s ní všude, nešlo to jinak, hele je to fuk. Dokončíme to a večer na Kensington road."

Ticho.

Ticho.

Ticho.

V hlavě mi doslova dunělo, jak silně mi bilo srdce. Dunění občas přehlušovalo hučení, to zas pro změnu způsobila krev, která doslova svištěla v žilách. Měl jsem problém se koncentrovat, byl jsem hrozně roztěkaný a před očima se mi dělaly malé černé tečky.

Seděl jsem skrčený v rohu a pravou rukou objímal Lucku, které mi bezvládně ležela na ramenu. Od doby, co zastavili a přikázali nám, abychom vystoupili, je v bezvědomí. Ztratila vědomí už v autě, asi jí bylo vážně zle. Jeden z mužů ji chtěl nechat uvnitř, ale chytil jsem ji a nepustil.

Rozhodně ji nenechám samotnou.

Musel jsem ji proto nést až do polorozpadlé budovy, ve které jsme se právě nacházeli. Nemám nejmenší tušení, kde se nacházíme. Nevím ani, jestli by to tu ona poznala, kdyby se probrala, vypadalo to jako stará fabrika, ve které už někdo pěknou řádku let nebyl. Bylo to zanedbané, opuštěné, špinavé a zničené. A vypadalo to, jakože se to chce každou chvíli sesunout k zemi.

Pokud tedy pominu, v jakém hnusu tady sedíme – na holé zemi – byl tady větší problém. Tím nebyl samozřejmě nikdo jiný než dva muži, kteří nás zde odvlekli. Za zhruba půl hodinu, co jsem tady seděl, jsem vydedukoval, kdo to je – a bylo to zcela jednoduché. Našli mě. Nemám páru jak, ale jsou to oni a našli mě.

A teď mě chtějí zabít... nás oba.

Bylo mi do breku z celé téhle situace a nesnažil jsem se ty slzy skrývat, když přišly. Popotáhnul jsem a zavřel oči. Tohle je vážně konec? To je daň za to, že jsem žil tak úžasný život? Umřu brzy?

A co teprve Lucka.

Oči mi spadly na její drobnou postavu, která se choulila v klubíčku a mimoděk mě to rozplakalo ještě víc. Ona je v tom všem zcela nevinně a takhle zaplatí za to, že mě poznala. Tohle rozhodně není fér.

A možná... je dobře, že umřu, protože kdyby se stalo něco jí, nemohl bych s tím žít.

Veškeré slzy jsem naráz polknul, když se promrvila a odlepila víčka od sebe.

„Ou..." bylo první, co z ní vyšlo a jednou rukou se chytila za místo, kde měla krvavou ránu.

„Bolí to hodně?" upoutal jsem tak její pozornost a její dlaň odstrčil, ať se toho nedotýká.

Mohla by si tam špinavýma rukama zanést nějakou infekci i když... záleží na tom vůbec?

„Všechno se mi točí," šeptla a znovu ji opřela o mé rameno.

„Já vím," neměl jsem, co lepšího na to říct a začal jsem ji něžně hladit po ruce.

Chvíli jsme takhle setrvali v naprostém tichu. Občas šly slyšet kroky z vedlejšího prostoru a taky nějaké mumlání. Nebylo to ale dost zřetelné na to, abych tomu rozuměl. A možná jsem ani rozumět nechtěl. Nechci vědět nic. Nechci se bát ještě víc, než se bojím teď, přestože mám aktuálně pocit, že víc už to nejde. Ještě o něco více adrenalinu a snad bych z toho omdlel. Už teď do toho nemám daleko. Balancuji na tenkém ledě, ale není absolutně v mých silách, abych to změnil.