Schovej se a najdi [Jimin]

14. kapitola

„Tati, všechno jsem ti nakoupila a schovala do lednice. Na dnešek tam jídlo uvařené máš a zítra to určitě zvládneš sám."

Stál jsem opřený o futra kuchyně a sledoval Lucku, jak se vším úřaduje. Dávala Edovi instrukce, jako bychom měli být pryč rovnou čtrnáct dní, a ne jen dva. Upřímně mě to pobavilo.

„Neboj, všechno vím," zamumlal její táta s pohledem upřeným na osmisměrky.

On se tím asi fakt netrápil, protože tu během roku de facto žije sám.

Po druhé straně je ale milé, jak se ho ona snaží za každou cenu zabezpečit.

Počkal jsem, až mu to všechno dopovídá, přestože tuším, že ji poslouchal jen na půl ucha, a pak jsme se vydali i s batohy směrem do vesnice.

„Neva, že nejedeme autem? Chci ho tu nechat tátovi," prohodila, upravujíc si černý batoh na ramenou.

„Ne, v pohodě. Dyť je to jen na jednu noc," mávnul jsem rukou.

Fakt jsem nepotřeboval hodně věcí. Vzal jsem si něco na převlečení na druhý den, pyžamo, malý ručník a základy hygieny. Mám sice takové tušení, že jsem něco zapomněl, ale jedeme do Ostravy, to je snad dost velké město na to, abych tam případně koupil, co potřebuji.

„Fajn," odvětila s úsměvem, a pak jsme byli ticho.

Chvíli jsem váhal, ale nedalo mi to a prostě jsem se musel zeptat.

„Ty... Lucko?" oslovil jsem ji a ona ke mně znovu otočila hlavu.

„Proč mě vlastně bereš s sebou? Mohl jsem klidně zůstat tady, nevadilo by mi to."

„Protože chci," řekla jednoduše a pokrčila rameny.

„Je fakt, že potřebuju něco vyřídit ve škole, ale můj hlavní záměr je, abych tě trochu rozptýlila. Zajdeme na Stodolní se trochu pobavit, co ty na to?" křenila se, jakoby snad věděla něco víc než já... a jo, vlastně nevím, co je to Stodolní.

„To je taková ulice v Ostravě, jsou tam bary, diskotéky a tak. Já už se dlouho nešla nikam bavit, tak jsem myslela, že bychom mohli jít spolu a přespat u mě v bytě," pochopila, proč se tvářím tak nechápavě.

Ajo... tak to vůbec nezní špatně. Naposledy jsem se dobře bavil v Londýně, ale to naneštěstí netrvalo moc dlouho, a ještě k tomu to dopadlo tak, jak to dopadlo – programem na ochranu svědků. Předtím jsme jen pracovali, takže na legraci čas nezbýval. Teď mám šanci si to vynahradit, a ještě k tomu na místě, kde je fakt malá pravděpodobnost, že mě někdo pozná. No co víc si přát?!

„Super," konstatoval jsem.

„Navíc, předevčírem jsi mi přišel dost skleslý, proto se mi to zdá jako fajn nápad," dodala.

„To jsi hodná," usmál jsem se na ni a nevím, jestli se mi to v tom sluníčku zdálo nebo ne, ale měl jsem pocit, že se začervenala.

„Jsem kámoš, no ne?" odvedla pozornost jinam, když se naráz zastavila a něco začala hledat ve svém batohu.

„A málem bych zapomněla," vytáhla látkovou kapsičku.

„Pro tebe," podala mi to, pak batoh zpátky zavřela a postavila se.

„Co je to?" nechápavě jsem si to přeměřil, no otevřel to.

Do dlaně mi vyjely brýle úplně totožné s těmi jejími.

„Ty jsi mi koupila brýle?"

Nemusel jsem se snažit vypadat překvapeně, fakt jsem byl. A hrozně mě to potěšilo, protože to de facto byl od ní dárek. Dala mi dárek. Zabylo mi blbě, že já pro ni nic nemám. V duchu jsem si dal za úkol, že to musím napravit. Něco jí koupím nebo ji na něco pozvu.