Schovej se a najdi [Jimin]

10. kapitola

Ne, fakt se mi nechtělo vstávat. Zavrtal jsem se do voňavého polštáře a zhluboka se nadechl. Jenže... to vůbec nevonělo jako polštář u mě v posteli. Co se to děje?

Znovu jsem se pohnul a uslyšel vedle sebe zamručení. To mě taky donutilo naráz otevřít oči. První, co jsem viděl byl bílý strop – to mě nepřekvapilo, ten mám totiž taky. No pak mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem u Lucky v pokoji a jmenovaná byla zavrtaná pro změnu do mé levé ruky. Očividně pořád spala jak dřevo. Venku už bylo šero, takže to vypadá, že jsme prospali téměř celé odpoledne.

Nechtěl jsem ji budit, ale potřeboval jsem jít na záchod, a pak by bylo fajn připravit nějakou večeři. Nejen pro mě, kterému už pěkně kručí v žaludku, ale taky pro ni a pro Eda, který by měl přijet domů. Jestli teda už doma není, což je klidně možné.

Jemně jsem ze sebe sundal její ruce, a pak se postavil. Byl jsem poměrně proleželý, protože to vypadá, že jsem se za tu dobu ani nehnul. To se mi moc nestává, většinou se během spaní dost převaluju. Div kolikrát nespadnu rovnou z postele. Především z té, co mám tady, protože je docela úzká.

Dveře od jejího pokoje byly pootevřené, tak jsem je jen otevřel o něco víc, a pak je za sebou zavřel. Zamířil jsem dolů do kuchyně a u toho si mnul oči. Fakt by mi nevadilo pokračovat ve spánku. Vyspal jsem se tam velmi dobře. Už více jak dva týdny spím ve svém pokoji sám. Nebudu popírat, že mi chybí společnost. Povídal bych si s někým před spaním, a i ráno po probuzení. Jsem prostě takový. Není to tak dávno, co jsme s kluky spali všichni v jedné místnosti. To bylo o konverzaci fakt postaráno. Pak jsme dostali větší prostory, ale pořád jsem pokoj sdílel s Hobim.

„Ahoj, už jsi zpátky?" překvapilo mě, když jsem před kuchyňskou linkou spatřil Eda.

Něco míchal v hrnci položeném na sporáku.

„No, co ty spáči," zasmál se mi.

Nejprve mě zarazilo, jak mě oslovil. To na mě jde tak poznat, že jsem spal?

„Byl jsem u Lucky v pokoji, myslel jsem si, že je vzhůru a chtěl jsem se zeptat, kdy bude vařit. Ale byli jste oba pěkně v pánu," konstatoval se zavrtěním hlavy, a pak hrnec odstavil.

„Promiň, myslel jsem, že stihnu ještě něco udělat, než přijedeš," cítil jsem se provinile, protože on celý den pracoval a já nedělal vůbec nic.

Alespoň to jídlo jsem připravit mohl, když Lucie má špatnou nohu.

„To nevadí, udělal jsem narychlo česnekačku, dáš si?" nezaváhal jsem ani na okamžik a připravil alespoň na stůl.

Dal jsem tam talíř i pro ni, kdyby náhodou vstala. Nebo si to může sníst později.

„Byli jsme na ty borůvky, ale Lucka si pořezala nohu o střepy, takže jsme se museli vrátit zpět a nic nemáme."

„Aha a je to hodně špatné? Neměla by k doktorovi?" strachoval se jako správný otec.

„Vydezinfikovali jsme to a obvázali. Myslím, že to bude v pohodě. Asi ji to ale pár dní bude při chůzi bolet, než se to zacelí," odpověděl jsem na to, a pak si nabral polévky, ze které se linula vůně česneku.

Něco, co jsem si fakt zamiloval, jsou jejich polévky. Je jich opravdu nespočet, některé jsou velmi rychlé na přípravu a všechny do jedné jsou chutné.

„Děkuji, že ses o ni postaral," zatvářil se vděčně.

„To je samozřejmost," usmál jsem se.

Chvíli mezi námi bylo ticho a jediné, co se místností ozývalo, bylo cinkání lžiček o talíř a naše polykání. Občas srkání anebo foukání, jak to bylo horké.

„Jimine," oslovil mě pak a já k němu zvedl pohled.

„Hm?" polknul jsem.

„Řekni mi popravdě. Probíhá něco mezi tebou a mou dcerou?"

Zeptal se naráz a totálně mě přistihl nepřipraveného. Netuším, co jsem měl v první chvíli za výraz. Nahrnulo se mi do tváří teplo, takže jsem nepochybně zrudl a vzápětí mi začalo být trapně.

„Tím nechci říct, že by mi to nějak vadilo. Ona je dospělá a o tom, co dělá, si rozhoduje sama. No pořád jsem její otec a nechci, aby se trápila, až odjedeš," dodal, když jsem na něj jen hleděl s pootevřenou pusou.

Nějak naráz nepřicházela slova. Teda... po tom, co nejprve řekl, by se možná nějaká objevila. Ale jakmile dodal to o zklamání, zase zmizely a já je nemohl opět najít. Taky mě mrzelo, že mi tím nepřímo dal najevo, že by nás dva nechtěl spolu – teda ne, že bych nad tím přemýšlel. Lucka byla kamarádka. Jenom kamarádka. Teprve nedávno se mi podařilo ji přemluvit, aby se semnou alespoň normálně kamarádila. Aby mezi námi něco vzniklo... to mi přišlo nejprve vskutku nereálné. Ne nejprve, pořád mi to přijde nereálné, i když... nevím, asi nejsem momentálně v situaci, abych o tom racionálně přemýšlel.

„Tati, netrap ho. Jen jsme koukali na film a usnuli," trhnul jsem sebou, když se mi za zády ozval její hlas.

Objekt našeho hovoru si to nakráčel do kuchyně a zasedl po mé pravici ke stolu.

„Víš, že já..." započal zase Ed, ale ona ho přerušila.

„Jimin je kamarád. Nic se neděje, fakt," dodala a nabrala si pár naběraček česnekové polívky.

„Okej, jen jsem se zeptal," zvedl její táta ruce v obranném gestu.

„Jdu zavřít slepice a dát večeři dravé zvěři," zvedl se i od stolu s těmihle slovy.

Jen jsem přikývl, stále neschopný slova, a pak pokračoval v jídle.

„Hele, nic si z něj nedělej. Je zvědavý, protože jsem si domů ještě nikdy nikoho nepřivedla a bojí se, že bych snadno podlehla tvému šarmu," prohodila humorně.

„To není moc vtipný," podotkl jsem.

„Z mý strany je. On si asi myslí, že jsem ještě jeho nevinná holčička. Jenže neví, co v Ostravě dělám, protože tam není," začala sklízet nádobí a já jí ihned ochotně pomohl.

Nechtěl jsem, ať tu nohu příliš namáhá.

„Jo, a co tam děláš?"

Řekla to tak, až jsem se bál zeptat na tuhle otázku.

„To, co jiní lidi v mém věku. Normálně randím. Jen to zatím nebylo tak vážné na to, abych ho přivedla domů, jestli rozumíš."

Jo, to mě uklidnilo. Jen jsem přitakal, a pak ji následoval do obývacího pokoje, kde jsme zasedli k televizi.

„Jak to, že to nebylo vážné?" přiznávám, že mě to trochu zajímalo.

Chtěl jsem se o ní dozvědět víc v tomhle směru.

„Nevím. Byli jsme spolu krátce, ale prostě nepřeskočila jiskra, a to je pak ten kámen úrazu. Nechci si sem vodit hned každého, se kterým si začnu," začala přepínat kanály.

Bylo mi jedno, co tam nechá, nebudu stejně rozumět ani jednomu.

„Já moc nerandím, nemám na to čas," připustil jsem.

„Tomu rozumím. Určitě jste hodně zaneprázdnění," na chvíli se otočila tváří ke mně.

„Tak si teď pořádně užívej toho, že se tu můžeš válet," dodala.

Jo, to bych asi fakt měl. Protože pak... netuším, kdy se zastavím.

***

Zatím je to taková pohodička, co říkáte? Mě to baví psát, alespoň trocha odpočinku od věčných dramat a trablí, co hlavní hrdinové zažívají.

Snad se vám díl líbil a mějte se krásně!

Andy