Schovej se a najdi [Jimin]

13. kapitola

Byl večer a já ležel ve své posteli. Projížděl jsem staré fotky na mobilu a vzpomínal, za jakých okolností jsem je pořídil. Fakt se mi ulevilo, že při koupi nového mobilu do něj šly veškeré soubory přendat. Netuším, co bych dělal. Měl jsem tam spoustu vzpomínek.

Naráz se mi na displayi objevila další fotka. Hodně stará, určitě starší než jeden rok. Byli jsme tam s kluky všichni. Byli jsme poskládaní na pohovce a tlemili se do objektivu jako malí. Fotil jsem to já a byl jsem úplně vepředu.

Bylo mi tak smutně, když jsem to viděl. Stýská se mi. Už je to měsíc a já jsem stále tady. Nevím, co se venku děje. Bude už soud? Kdy půjdu svědčit a kdy se vrátím domů?

Nemohl jsem to nadále vydržet. Najel jsem na adresář a jako první mi tam skočil podle abecedy Hoseok. Vytočil jsem ho.

Zvonilo to dlouho a já si v hlavě ani nebyl schopný přepočítat, kolik je v Koreji nejspíš hodin.

„Halo?" ozvalo se z druhé strany.

„Hobi?!" vyjekl jsem nadšeně.

„Jimine?! Jsi to ty? Kluci, to je Jimin!" začal křičet a vpovzdálí jsem uslyšel nějaký randál.

Kromě něj ke mně dolehly i další hlasy, takže se zbytek nejspíš taky seskupoval kolem mobilu.

Naráz se všichni začali překřikovat a zdravit mě. Aniž bych to ovlivnil, měl jsem slzy v očích. Bylo to tak známé. Jako bych byl zase zpátky doma.

„Hele uklidněte se a nechte ho mluvit!" uslyšel jsem Hobiho, jak je tam všechny koriguje.

Zbytek okamžitě zmlknul a čekal, co nejspíš přijde z mé strany.

„Moc mi chybíte," řekl jsem to první, co jsem měl na srdci.

„Taky nám chybíš, Jiminie, jak se máš? A kde vlastně jsi?! Nikdo nám pořádně nic neřekl, měli jsme o tebe hrozný strach," ujal se slova Jin.

„Je mi to líto, nemůžu vám nic prozradit. Jsem pořád v Evropě a nemám tušení, kdy se vrátím zpátky," přiznal jsem smutně.

To je právě to, co mě trápilo. Nevěděl jsem, kolik času mi tu ještě zbývá.

„A máš se alespoň dobře? Starají se tam o tebe, hyung?" zvolal Kook.

„Starají se tu o mě perfektně. Jen bych moc chtěl, abyste tu byli se mnou," povzdychl jsem si.

„Ať už se děje cokoli, určitě to uteče jako voda," promluvil Namjoon.

Měl jsem si s nimi tolik, co říct. Chtěl jsem jim povyprávět úplně všechno. Jaké to tu je, co jsem zažil, chtěl jsem jim říct o Edovi, a hlavně o Lucce. Ale nemohl jsem. Ještě nepřišel ten čas. Budu si zkrátka muset nechat veškeré dojmy a příhody pro sebe. Alespoň pro tentokrát.

Nechtělo se mi loučit, ale musel jsem. Byl jsem vděčný za to, že jsem je mohl přinejmenším pozdravit. A příště se snad uvidíme rovnou tváří v tvář.

Myslel jsem si, že se mi trochu uleví, když je uslyším, ale místo toho na mě přišla vcelku silná deprese. Hodně jsem odolával slzám, kord kvůli tomu, že mi někdo zaklepal na dveře.

„Jimine, nechceš..." Lucie se zarazila hned na začátku věty a zmateně na mě koukala.

„Stalo se ti něco?" viděl jsem na ní, jak v první chvíli neví, co říct a co udělat.

Nejspíš váhala, jestli mě tu má nechat, ať jsem sám, anebo zůstat. Nechtěl jsem, ale aby odešla. Chtěl jsem, ať mě někdo utěší a nevím o nikom jiném, kdo by to tady mohl udělat. Jenom ona.