Schovej se a najdi [Jimin]

26. kapitola

Protáhnul jsem se a slastně si vzdychl. Bylo to na zemi trošku tvrdší, ale pořád to nebylo tak hrozné, protože tráva byla poměrně vysoká a dost tu tvrdost tlumila. Koukal jsem nad sebe a občas musel přimhouřit oči, protože skrz listy jabloně, pod kterou jsme leželi, prosvítaly také paprsky sluníčka. To bylo ještě poměrně vysoko, ale tuším, že za chvíli začne klesat k obzoru, protože se blížilo pozdní odpoledne.

Snažil jsem se všechno vnímat, ten pocit, kdy jsem ležel na dece v trávě. Vůně pomalu odcházejícího léta, která byla ve vzduchu. Nevím, jak přesně ji popsat, byla to zkrátka směsice nejrůznějších pachů. Kromě trávy jsem zacítil taky dřevinu, protože kmen stromu, pod kterým jsem ležel, nebyl daleko. Pak to taky byly nějaké, pro mě neznámé květiny. Jemný vánek taky přinesl hodně slabou vůni sena, která vlastně bylo už schované, takže netuším, jak jsem ho mohl cítit.

Pak jsem slyšel spoustu ptáků, ševelení listů stromu a taky traktor, který byl však moc daleko, takže to naštěstí nebylo příliš obtěžující.

Ale především... slyšel jsem dech osoby vedle sebe, cítil její teplo a nasával její známou vůni. To jsem si chtěl pamatovat ze všeho nejvíce.

„Něco pro tebe mám," vyrušila mě ta stejná osoba z přemýšlení a já k ní stočil pohled.

Tajemně se usmála a zamávala na mě nějakou obálkou. Zatvářil jsem se nechápavě, ale převzal si to a okamžitě nahlédl dovnitř, když mi ji podala. Byl jsem zvědavý, co pro mě asi tak může mít.

Vykoukly na mě fotky. Spousta fotek. Začal jsem je prohlížet jednu po druhé a poznával známá místa i tváře. Dokonce jsem se na to musel i posadit, abych lépe viděl a dokázal si vychutnat všechno, co na nich uvidím. Ona mě následovala a bradu si položila na mé rameno, mlčky mě sledujíc, jak je prohlížím.

Byl tam statek, Bílá, ve které jsem strávil celé léto. Její táta na několik různých způsobů, no vždy se usmívaje tím svým typickým zubatým úsměvem. Jo, ten mi bude vážně chybět, je to skvělý chlap.

Pak tam bylo taky pár fotek mě, jak sedím v traktoru nebo mám v ruce vidle a převracím seno. Upřímně jsem se zasmál, protože jsem tam vypadal jako pravý farmář a taky jsem si u toho představoval, jak se tomu budou smát doma, až to uvidí. Můj smích pominul a spíš se změnil na smutný úsměv, když následovaly fotky společné s Luckou.

Seděli jsme na koni, v traktoru, váleli se v seně. Narazil jsem taky na pár ze společné akce v Ostravě. A pak to byla prostě klasická selfie. A že jich bylo. Nejspíš si potajnu ukradla pár fotek i z mého vlastního telefonu, ve kterém jich mám nemálo.

Držet ty fotky však v rukou mělo popravdě zcela jiný efekt. Díky všem těm moderním technologiím... vždyť kdy jsem naposledy měl nějaké fotky ve fyzické podobě? Všechno mám vždy v telefonu. Je to pěkné. A velmi mě to dojalo.

Jako poslední tam byla vyfocená ona a Ed před jejich domem. Když jsem ji držel mezi prsty, natáhla svou ruku a fotku otočila.

„We will miss you." bylo napsáno z druhé strany a byly tam podpisy jich obou.

Aniž bych to ovlivnil, mé oči se proměnily ve sklo a bylo pro mě hodně namáhavé, abych je tak udržel. Nechtěl jsem brečet, toho si možná užiju později a sám. Jak jsem se na to však díval, tak mi víc a víc docházelo, jak hrozně mi to tady bude chybět.

Přišel jsem tu naprosto vyděšený a unavený de facto jen proto, abych se schoval. Člověk by spíše očekával, že to pro mě budou týdny hrůzy – téměř na samotce, bez rodiny, bez přátel, v cizím státě, ve kterém se mluví řečí, kterou neovládám.

Kdybych tu nenarazil na Lucku s Edem, mohly to být týdny utrpení. Místo toho jsem poznal je a zjistil, jak jsou to perfektní lidé. A díky tomu taky udělali perfektní i celý můj pobyt tady.

„Děkuju," zvedl jsem k ní pohled.

„Za málo, alespoň budeš mít nějaké vzpomínky," objala mě zboku kolem pasu a pořád se tak krásně usmívala, až jsem z ní nemohl spustit oči.

„Ty bych měl i bez toho, ale překvapila jsi mě," nahnul jsem se k ní a na rty jí vtiskl malý polibek.

Bral bych jich i více, ale bojím se, že bych se u toho fakt rozbulel a rozhodně si nechci kazit tohle odpoledne, které můžeme strávit společně.

„Nebuď smutný," čelo opřela o to mé a ruce, kterými mě objímala, se přesídlily na můj obličej.

„Nechci, ale je mi líto, že to končí a musím domů," zamumlal jsem a zavřel oči, když mě něžně začala hladit.

Přijde mi, že od našeho posledního rozhovoru to dělá častěji. Dotýká se mě takovým způsobem, že bych se chtěl blahem rozpustit. Nejprve jsem se bál, že cítí nějaký tlak z mé strany a musí mi oplácet to, co dělám já. A že já se jí dotýkám hrozně rád, o tom žádná. Ale nepůsobilo to nějak nuceně, a tak jsem to prostě nechával být a jen si to užíval.

„Hele, zažil jsi tu, myslím, dost dobré dva měsíce. No je čas se vrátit. Ber to z té lepší stránky. Určitě se už těšíš na své přátele, rodinu a na korejské jídlo. Hm? No a co teprve na Koreu obecně, kde se bez problému domluvíš," začala mi jmenovat veškeré pádné argumenty a já moc dobře věděl, že má pravdu.

„Bude se mi stýskat," povzdychl jsem si.

„Mně taky. A i tátovi určitě bude. Ale občas si můžeme zavolat, když budeš mít čas a kdo ví... třeba se nevidíme naposledy. Možná někdy budeš mít cestu do Evropy."

„Nebo ty do Asie," dodal jsem a společně jsme se oba rozesmáli.

„Haha, tím bych si tak jistá nebyla, i když..." odmlčela se a já vyhledal její modré oči, které byly pořád velmi blízko těm mým.

„Rozhodně bych se nějakému tripu nebránila. Však víš... Velká čínská zeď je u mě TOP památka, kterou bych jednou v životě chtěla navštívit.

„Velká čínská zeď je v Číně, já bydlím v Koreji," protočil jsem se smíchem očima.

Docela to však pomohlo a já se alespoň necítil, jakože se každou chvíli rozpláču. Jako malé dítě.

„No tak je to kousek, ježíš," protočila očima taky, a pak mě jemně políbila na nos.

„Taky se mi bude stýskat, Jimine," zopakovala to znovu.

„A nezapomenu na to, co se mezi námi stalo, věř, že ne. Ale trápit bychom se neměli ani jeden."

Na to jsem nemohl jinak než ji dát za pravdu. Nebudu se trápit. Nelituji ničeho, co se stalo. Bylo to perfektní, ale je čas jít.