Schovej se a najdi [Jimin]

1. kapitola

„Takže vysoký asi pět a osmdesát, tmavé vlasy i oči?" ujistil se policista s pohledem upřeným do počítače.

„Těma očima si nejsem moc jistý, bylo tam opravdu šero." Odvětil jsem slabě.

Bylo mi na zvracení. Jestli jsem byl před pár hodinami vyčerpaný, tak nevím, co tohle bylo za stav. Měl jsem hlad, ale jen představa, že něco jím a okamžitě bych to klopil do záchodu. Pak jsem se taky hrozně třásl, přestože na stanici bylo teplo a já byl dobře oblečený. To mi taky došlo, že to není ze zimy, ale ze strachu.

Stal jsem se svědkem vraždy. Utekl jsem, ale oni mě viděli. Viděli můj obličej, takže vědí, jak vypadám. Což o to, normálně by pro policisty asi nebylo těžké je vypátrat a mně zkrátka dát nějakou ochranu. Problém byl v tom, že se jednalo o chlapy, kteří jsou hledaní už hodně dlouho a údajně tohle není jediný zločin, který provedli. Mluvil o prostituci a bordelech, které nelegálně řídí, o drogách a jiných vraždách. Nikdo je však zatím neusvědčil... až já bych mohl.

Příšerně mě vyděsilo, když mi došlo, že jsou to nejspíš nějaká velká zvířata, která jim unikají takovou dobu, a dokonce jsem i omdlel, když mi řekli, že po mě půjdou. Tohle bylo na mě moc. Není vlastně ani divu, když jsem se pak složil přímo ve výslechové místnosti. Už tak jsem byl vystrašený, bylo to poprvé, co jsem se ocitl na takovémto místě a do toho teď toto.

„Díky vám ho můžeme konečně usvědčit a zavřít." Usmál se na mě policista, který jako jediný neměl uniformu. Představil se mi jako detektiv, takže je to nejspíš nějaký velký šéf.

„To je... dobře?" odvětil jsem lámavou angličtinou. Vůbec mi to nemyslelo. Měl jsem problém si urovnat myšlenky ve své vlastní hlavě a korejsky, co teprve v cizím jazyce? Nepomáhalo mi ani to, že tu nikdo další se mnou být nemohl. Všechno to bylo údajně přísně tajné.

„Určitě. Budeme však potřebovat, abyste svědčil u soudu, souhlasíte?"

Neptal jsem se, jestli mám na výběr, ve svém vlastním zájmu svědčit budu. A co teprve, když pomyslím na všechny ty lidi, co nejspíš zabil. Představa, že můžu být další a třas mého těla nepřestává.

„Podáme na něj zatykač, ale nějakou dobu potrvá, než se uskuteční soud. Byrokrati mají na všechno čas." Mávnul rukou, jako by snad o nic nešlo. Ocenil jsem, že se snaží být ke mně milý. Přestože to nějak moc nepomáhalo, alespoň jsem se necítil ještě hůř než tomu tak je.

„J-jak dlouho?" odkašlal jsem si.

„Tipuji tak dva měsíce."

„Co se mnou do té doby bude? Co když mě najde?!" nechtěl jsem začít vyšilovat, ale nemohl jsem ovládat svůj strach.

„Umístíme vás do programu na ochranu svědků." Vytáhl nějakou složku s mnoha papíry a začal jí listovat. Nebýt celé téhle situace, přijdu si jak ve špatném filmu. Program na ochranu svědků? Ale já mám mít konečně volno, a to jsem si chtěl užít! Ne se někde schovávat před gangsterem, který mě chce zabít.

„Je váš manažer věrohodná osoba?" zeptal se.

„Jistě," odpověděl jsem přesvědčeně.

„Dobře," bylo to jediné, co řekl, a pak kývl na policistu sedícího vedle něj. Ten odešel, ale za pár vteřin se hned vrátil s mým manažerem po boku. Zabylo mi o něco lépe, když jsem viděl známou tvář. Taky mně hodně povzbudilo, když mě jemně poplácal po ramenu.

Ano, Jimine, už bude dobře. Oni snad vědí, co dělají.

„Já a váš manažer budeme jediní lidé, kteří budou znát vaši přesnou polohu. Nikomu jinému ji prozradit nesmíte."

Pokýval jsem hlavou, jakože rozumím.

„Nemůžete cestovat příliš daleko, protože to zvyšuje pravděpodobnost odhalení během cesty. Především proto, že jste veřejně známá osoba. Zůstanete proto v Evropě, a to konkrétně tady."

Přistrčil mi papír, kde byla napsaná adresa. Já i manažer jsme se nahnuli, abychom lépe viděli.

Bílá, Česká republika.

„Kde to, kruci, je?" vyletělo ze mě, aniž bych to nějak ovládnul. Stát mi něco říkal, ale to město? I ta diakritika mi byla vcelku cizí, nejspíš budou mít úplně jiný jazyk, než na jaký jsem zvyklý.

„Tam vás, pane Parku, zaručeně nikdo hledat nebude." Usmál se detektiv spokojeně.

Tak to je hlavní... což?

**

Nespal jsem více jak 28 hodin. Musel jsem si urychleně sbalit veškeré své věci a za doprovodu policie mě dovezli na malé letiště Stansted. Byl jsem nervózní, protože jsem se právě chystal odjet na poměrně dlouhou dobu do naprosto neznámého prostředí. A co hůře, úplně, ale úplně sám. Nikdy jsem v životě sám nebyl. Vždy po mém boku byla rodina, a když ne ona, tak kluci, kteří se jí pro mě také stali.

Bylo pro mě hrozné ignorovat jejich otázky a nemoci odpovědět na nic z toho, na co se ptali. Přišlo mi to nefér, držet to před nimi v tajnosti, protože nikdy v životě jsme před sebou žádná tajemství neměli.

JungKook na mě dorážel celou dobu, co jsem balil své věci a nejspíš si myslel, že povolím. Vždycky totiž povolím. Tentokrát to ale nešlo. Šlo o mou vlastní bezpečnost, a přestože jim všem věřím daleko více než na sto procent, chtěl jsem se držet veškerých pokynů, co mi policie dala. Protože každá malá chyba mohla toho grázla dostat ke mně.

„Jsi nervózní?" zeptal se mě manažer během toho, co jsme čekali na letišti na můj let.

„Hrozně. A pak jsem taky moc unavený." Přiznal jsem bez mučení. Věděl jsem, že jestli před někým mohu dát najevo to, jak se bojím a jak je mi blbě, je to právě on. Všechny nás totiž v podobných situacích už viděl.

„Neboj se. Detektiv všechno zařídil. Bude na tebe na letišti někdo čekat a prý se o tebe dobře postarají."

„Někdo?" utrousil jsem nejistě. Abych náhodou nedojel do úplně cizí země a nezjistil, že tam vůbec nikdo není.

„Ten pán je moc hodný. Učil angličtinu ve škole, takže se s ním domluvíš. Prý má teď statek." Drknul do mě.

„Aha?" vykulil jsem oči. Takže já skončím v nějakém zapadákově a rovnou ne sám, ale se statkem plným zvířat. A je fakt zajímavé, že chlap, co učil angličtinu, se naráz stal farmářem. Opravdu se na to začínám těšit.

Neměl jsem na to co říct. Když ohlásili můj let, div jsem se nesnížil k prošení, ať mě neopouští. Rozhodl jsem se však, že se zachovám jako chlap. Zkusím zapomenout na zločince, co po mně jde a půjdu si užít to, co mě čeká. Mimo jiného to je totiž klid a pohoda, žádné stresy a nejspíš i pěkná příroda, kterou jsem neviděl ani nepamatuji.

Přestože jsem měl v letadle slzy v očích, zahnal jsem je. Možná to všechno skončí na konec dobře.

**

Sama jsem usoudila, že prolog toho příliš neprozradil. No tento první díl by snad mohl. Další však začnou přibývat opravdu až po skončení FAME.