Schovej se a najdi [Jimin]

30. kapitola

„Co tu děláš? Myslel jsem, že jsi zůstala v Ostravě," řekl jsem udýchaně a štěstím bez sebe.

Pořád jsem ji nepouštěl a v dohledné době jsem to neměl v plánu.

Teď mě od ní rozhodně nikdo neodlepí, to ani omylem.

„Zůstala jsem v nemocnici, ale dnes ráno mě pustili, tak jsem přiletěla sem," vzala mou tvář do dlaní tak, jak to mám nejradši.

„Jenom kvůli mně?" šeptl jsem a stále nevěřil, že tu fakt je.

Opřel jsem své čelo o její a blahem se mohl zbláznit. Opravdu se mi to nezdá a je tady.

Ona je tu, kluci jsou tu... potřebuji k životu snad něco víc? Je mi teď naprosto nádherně.

„Hlavně kvůli tobě, ty troubo," uchichtla se tiše.

„Chtěla jsem se rozloučit," dodala pak.

„Děkuju," odpověděl jsem upřímně.

Byl bych takhle setrval delší dobu, protože mi bylo moc dobře, ale začalo mi docházet, že jsou tu i další lidé, kteří čekají. A určitě brzy samou netrpělivostí a zvědavostí prasknou.

„Tak pojď, seznámím tě," pustil jsem ji z objetí, ale svou dlaní si našel cestu k její a naše prsty propletl.

Věnovali jsme si úsměv předtím, než jsem se rozešel ke skupince, která stála opodál.

Musel jsem se zachechtat nad tím, jak vyoraně na nás ostatní hleděli. Teda krom Namjoona, ten samozřejmě věděl, o co se jedná. Sice jsem měla šanci mu prozradit jen něco, ale byl v obraze rozhodně více než zbytek. Ten neměl tušení, že nějaká Lucka existuje a nejspíš pro ně bylo zcela šokující, že jsem si někoho našel. A ten někdo je ještě k tomu všemu cizinka.

Nikdy jsme se o tom nijak zvlášť nebavili, milujeme všechny naše fanoušky, ať už jsou asijského původu nebo ne. No tak nějak tuším, že všichni do jednoho jsme si vždy do budoucna představovali, že budeme chodit s asijskou dívkou. Není to tak, že by se nám jiné nelíbily, ale je to přirozené, protože v tom zkrátka vyrůstáme. Sám jsem ty představy měl, no naráz... figuruje v nich úplně někdo jiný.

„Kluci, tohle je Lucka," představil jsem ji ostatním.

Čekal jsem, až se začnou představovat oni jí, ale pořád nic nepřicházelo. To tím šokem tak oněměli? Začínalo mi být trapně, takže jsem se snažil navázat kontakt s jedním z nich, no všichni do jednoho koukali na ní.

„Hyung, ta je pěkná," vylezlo z JungKooka korejsky a sotva to dořekl, přiletěl mu malý pohlavek od Namjoona.

Povzdychl jsem si nad skvělým entrée a byl v tu chvíli fakt rád, že jim Lucka nerozumí. Pohledem jsem vyhledal její a setkal se jen s pobaveným úsměvem.

„Umí mluvit?" pozdvihla obočí nejprve na mě, no a pak na ně.

„Omlouvám se, já jsem Hoseok, těší mě," Hobi se konečně rozhoupal jako první a po něm to naštěstí šlo docela hladce.

„Taky mě těší, já jsem Lucie. Jimin bydlel u mě a mého táty."

Byl jsem hrozně rád, že to brala tak v pohodě. Nejprve jsem měl trochu strach, že se bude stydět, protože ještě pořád mám na mysli to, co jsem s ní zažil na začátku. Jak těžké bylo si k ní najít cestu. Divím se, že jsem se na to nevykašlal, což by byla hrozná škoda. Přišel bych o tohle všechno.

„Tak fajn, co jít na pokoj a dát si jídlo. Přidáš se?" pustil jsem její ruku a pro změnu ji položil na ramena.

Chtěl jsem tak dát najevo, že si moc přeji, aby šla taky.