Schovej se a najdi [Jimin]

24. kapitola

„Je bezpečné, že si voláme?" zeptal se Namjoon nejistě.

Až jsem se bál, že ihned klikne na tlačítko ukončit hovor a mně zůstane před očima akorát černo.

„Za několik dní je ten soud. Už se není čeho bát. V úterý balím kufry a ve středu hned ráno letím," usmál jsem se.

Bože můj, jak moc rád jsem ho zase viděl. Nejradši tedy, kdybych je mohl vidět všechny, ale nechtěl jsem příliš riskovat. Samozřejmě jim věřím a vím, že by nikde nic nevyzradili, no i tak. Stačí, že jsem porušoval pravidla takhle a volal si s Namjoonem. Byl jsem ale tak nabitý všemi možnými zážitky, že jsem to zkrátka musel s někým sdílet.

Nechal jsem ho ale nejprve, ať mluví jen on, protože jsem se bál, že jakmile začnu, tak snad ani neskončím.

Popovídal mi o tom, co dělali, a že byl doma. Alespoň jednu pozitivní věc nám ten můj program na ochranu svědků přinesl – máme všichni volno. Sice bylo v plánu i tak, ale rozhodně nemělo být nějak dlouhé. Vedení vždy slibuje, ale pak je z týdnů jen pár dní. Všichni jsme si delší dobu klidu rozhodně zasloužili.

„Tak a teď povídej ty. Jsem zvědavý," usmál se a na obrazovce jsem měl šanci spatřit jeho typické ďolíčky.

„Já nemám tušení, kde začít," podrbal jsem se zmateně ve vlasech a nejspíš se začal culit jako idiot.

Ne, fakt jsem neměl v plánu mu začít vykládat o tom, jak pěkně tu svítí slunce, jak je tu zeleno, a že je všude kolem klid, ticho a spousta zvířat. Měl jsem na srdci jiný objekt, ze kterého mi brzy praskne hlava, jak moc ji zaměstnává.

„Jenom záříš, to volno ti očividně udělalo dobře," komentoval.

Jo kamaráde, kdybys tak věděl, co všechno mi dělá dobře... a jenom to volno s čerstvým vzduchem to nebude.

Nebuď úchyl – vyskočilo mi vzápětí v hlavě.

Protočil jsem očima nad svými vlastními myšlenkovými pochody, no úsměv mi z tváře nezmizel – to snad ani nešlo. Byl totálně nezadržitelný.

„Někoho jsem tu potkal," řekl jsem proto stručně a samozřejmě se setkal s vcelku nechápavým pohledem z jeho strany.

„Ten můj domácí má dceru v mém věku. A... řekněme, že jsme si padli do noty," odkašlal jsem si a nepochybně jsem začal červenat.

Hrozně moc jsem mu o tom chtěl říct, ale vcelku jsem se i styděl.

„Aha, tak to je fajn, ne?" pozdvihl obočí.

„Ty jsi to asi nepochopil, že jo," kousl jsem se do rtu, abych se nerozesmál.

Ne, jemu to vůbec nedošlo.

„Asi ne..." odvětil váhavě.

Chvíli mezi námi bylo ticho a já hledal správná slova na to, jak mu to teda vysvětlit. Naštěstí se však opět zapojila do rozhovoru trochu i jeho inteligence a tím pádem neměl tak dlouhé vedení.

„Ne!" vykulil oči, šokovaný tím zjištěním.

Rty jsem spojil do úzké linky, abych trochu zakryl ten protivný úsměv, a pokýval hlavou.

„No a? Tak mi řekni něco víc, ne? Co bylo a jaká je? A všechno chci vědět!" mluvil páté přes deváté.

Při tom pohledu už fakt nešlo jinak než se úplně zubit. Bezpochyby mi i zmizely oči, jak to mají většinou ve zvyku.

„Já..." odkašlal jsem si.

„Já jsem z ní hotový," pokrčil jsem bezradně rameny a sotva jsem to dořekl, člověk na druhé straně vyprskl smíchy.

„Až tak? No nepovídej" dělal si ze mě srandu a mě stoprocentně rudly už i uši.

„Ona je fakt skvělá. Bylo na začátku těžké si k ní najít cestu a vážně to nejprve nebyl můj záměr... však víš, no, aby se to stalo. Ale nelituju toho."

Ocenil jsem, když se přestal řezat jak kůň a pořádně mě poslouchal.

„To je v pohodě, mně se přece nemusíš nějak obhajovat. Vím, že jsi na tohle opatrný a nejspíš musí být opravdu něčím výjimečná, když jsi se rozhodl do toho jít," pousmál se.

„Jo, to ona je. Přál bych si, abys měl šanci ji poznat. No, a to je právě to, co mě trápí. Za pár dní budu doma a už se neuvidíme," zamumlal jsem.

Pokaždé, co jsem byl s Lucií, v hlavě jsem měl prázdno. Moje smysly pracovaly na maximum, aby mohly vstřebat všechno okolo ní, že hlava se už ničím jiným nezaobírala. Jen jsem si to všechno užíval.

Jenže když jsme pak byli každý sám, vždy mi na mysl přišlo to, že už mám tak hrozně málo času na to, abych s ní něco dalšího prožíval. Jako by mi spadly růžové brýle a přišla realita.

Nechtěl jsem to. Nejraději bych se dál vznášel v růžovém obláčku.

„Řekni mi popravdě, Jimine. Máš ji jen rád nebo jsi do ní zamilovaný?" položil mi otázku, kterou jsem měl celou tu dobu strach si sám položit.

Nevím, kde jsem. Někde mezi?

„Nevím," pokrčil jsem rameny.

„Víš, že jestli je to to druhý, tak to odloučení asi bude bolet. Nemůžeš udělat ale nic pro to, aby ses tomu vyhnul," neřekl mi novinku.

„Já vím... a ona to možná ani nevidí stejně. Je nejspíš zbytečné to vůbec řešit."

Mimoděk se mi vybavily některé chvíle s Luckou. Mám zkrátka pocit, že já jsem v té naší chvíli chycený daleko více než ona. Nedokážu to ovládat. Nedokážu SEBE ovládat. Jí však sebeovládání nedělá vůbec žádný problém. Mám to přisuzovat tomu, že je zkrátka taková? Anebo mám pravdu a s ní zkrátka ty společné věci nedělají tolik, co se mnou?

„A mluvili jste o tom?"

„Ne, já... teda my... ani ne. Na začátku jsem se potřeboval ujistit, že počítá s tím, že odejdu. Brala to v pohodě. Ona to vlastně asi pořád bere v pohodě, jenom já začínám trochu panikařit," křivě jsem se usmál.

„Tak to je pak jasný. Jsi do ní zamilovaný," řekl to tak neutrálně, že netuším, zda byl za mě rád, a nebo nešťastný, protože věděl, čím si nejspíš po svém návratu projdu.

„Jde to nějak zastavit?" pípnul jsem.

„Vždyť sám víš, že ne," protočil očima, jako bych byl malý.

„Popravdě... je mi teď tak, jak mi ještě nikdy předtím nebylo. Nevím, jak se to bude odvíjet dál," povzdychl jsem si, docela bezradný z celé té situace.

Dostal jsem se však do ní sám, takže komu můžu nadávat? Ano, jen sobě.

„A co Suri? S tou jsi byl přece dlouho než jsme debutovali. A i pak ještě nějakou tu dobu," zatvářil se zmateně.

„Jo, měl jsem ji rád, ale... nějak si na ten pocit nemůžu vzpomenout. Když jsme se rozešli, tak mi spíš chyběl čas strávený s ní než ona samotná. Dává to vůbec smysl?" pozastavil jsem se.

„Prostě jsi na ni byl zvyklý a naráz tam nebyla," pokýval hlavou.

„Já tě můžu maximálně vyslechnout, ale vyřešit si to musíš už sám. Bohužel," řekl lítostivě.

No jo, je to jen můj boj. A ten za mě nikdo nevyhraje. Ale o co vlastně chci bojovat? Prostě si mám slovo láska přeškrtnout ve slovníku a ignorovat ho? Nebo si těch pár dní můžu hrát na to, že jsem ten nejšťastnější zamilovaný člověk na světě, který k životu nepotřebuje nic víc, než pár polibků své lásky? Výsledek však bude vždy stejný – odchod bude bolet.

***

Pomalu, ale jistě míříme ke konci. Už to nebude dlouho trvat :) Jak myslíte, že to na konec dopadne? Budou spolu nebo ne? Máte nějaký scénář, jak by se to mohlo odvíjet? Pojede Lucka s ním, Jimin zůstane na statku (chudák fanynky)?