Schovej se a najdi [Jimin]

20. kapitola

Procitl jsem při nezvyklých pohybech vedle sebe. Zvykl jsem si za dobu strávenou tady, že spím sám. Na malý okamžik jsem se napjal, protože jsem z celého toho rozespání pořádně nevěděl, kde jsem. Jakmile se ke mně však natisklo něco teplého, svaly povolily a já si slastně vzdychl.

„Jimine," uslyšel jsem šepot blízko svého ucha.

„Uhm?" nechával jsem zavřené oči a zhluboka se nadechl.

Měl jsem díky tomu šanci vnímat příjemnou vůni kolem sebe. Všude kolem jsem cítil květiny.

„Měli bychom vstát," zafoukala jemně na mé ucho, což mě pěkně polechtalo.

Otevřel jsem proto oči, abych dal najevo, že už nespím a rozhodně jsem nelitoval.

Skláněla se nade mnou jako víla s blond vlasy rozprostřenými všude kolem. Padaly jí přes ramena až na peřinu, kterou jsme dnes do rána sdíleli.

V břiše mě zašimralo, když jsem si uvědomil, že jsem měl šanci vedle ní ležet celou noc. A pod jednou dekou...

Nemám tušení, jak dlouho jsme si včera večer povídali, ale já našel velké zalíbení v hrátkách s jejími vlasy. Poslouchal jsem, co mi říká a u toho je neustále prohraboval prsty. Byly snad jako samet a nádherně voněly. Usnul jsem na konec s nosem zabořeným v nich. Tak jsem se toho nabažit nemohl.

Včera, hm, včera... co to jenom bylo? Po té večeři, kdy jsme nemohli nic, jen se na sebe kradmo usmívat, jsem se utrhl ze řetězu. Nebýt jejího táty dole, tak nakonec dojde na všechny ty moje představy. Můžu vlastně být vděčný za to, že byl v domě s námi, protože teď, když nad tím zpětně přemýšlím, nebylo by to úplně nejrozumnější.

Hrozně jsem po Lucce toužil, o tom žádná. Ale ani jsme spolu nemluvili a hned bychom se spolu vyspali? Pořád jsem si připomínal, že já nejsem ten typ kluka. Ona by s tím dle odezvy nejspíš problém neměla, ale já to prostě nechtěl.

Těžko říct, co to mezi námi je, ale potřeboval jsem si věci alespoň trochu ujasnit předtím, než to zajde někam dál.

Proto jsem včera víc nedovolil. Byli jsme spolu celý večer a já se cítil neskutečně dobře, že se můžu k někomu prostě přitulit. A na konec jsem zůstal až do rána.

Rozhodně nelituji, protože tak pěkné buzení jsem už dlouho neměl.

„Dobré ráno," pozdravil jsem ji.

„Dobré," pořád se tak kouzelně usmívala a já nemohl jinak než jí to oplácet.

Jak mám, proboha, přežít tento den a zároveň zabránit tomu, abych se tak přiblble culil?

Jemně jsem ji zatahal za pramínek vlasů s úmyslem přitáhnout její obličej více dolů k sobě. Nebylo třeba vynaložit více síly, protože šla sama. Dala mi jednu malou pusu s úmyslem se hned odtáhnout, ale nedovolil jsem jí to. Ukradl jsem si ještě další dvě, a přestože bych chtěl další, nechal jsem ji, ať se zpátky narovná.

„Jak ses vyspal?" prsty začala rozhrabovat mou ofinu a já div blaženě nezapředl.

„Skvěle, mohla bys mě tu nechat spát častěji," vycenil jsem zuby v ještě širším úsměvu.

Nejsem si ale jistý, jestli větší úsměv byl vůbec možný.

„Třeba jo, kdo ví," zatvářila se tajemně.

Vyndal jsem svou ruku, kterou jsem měl za hlavou a natáhl ji rovně. Aniž bych ji musel pobízet, uvelebila se na ní a já měl tak šanci ji více stisknout v objetí. Byla tak měkká. Žádná kost a kůže, což se mi hrozně líbilo. Krásně se k ní tulilo. Jako k plyšovému medvídkovi.

„Máme ještě chvilku," pohled upřela na digitální budík, který byl položený na nočním stolku.

„Nechce se mi ven, je tu dobře," zabručel jsem, a ještě víc ji u sebe stiskl.

Jako odpověď mi byl jen její smích a lehké odstrkování se slovy, abych ji tak nemačkal.

Když to nešlo. To samo.

Uvědomoval jsem si, že možná teď bychom měli využít ten čas a konečně mluvit o tom, co se děje. Jednou to přijít musí a čím dřív, tím líp. Chvíli mi však trvalo, než jsem k tomu našel odvahu.

„Lucko," oslovil jsem ji a ona ke mně stočila pohled.

„Copak," zvedla koutky vzhůru.

„Co se to děje?" zeptal jsem se.

„Jak to myslíš?" zatvářila se zmateně.

„Co se to mezi námi děje?" zformuloval jsem to jinak a doufal, že na to konečně bude nějak reagovat.

Tak nějak tuším, že pochopila i mou první narážku, jen nechtěla odpovídat.

Nedivím se jí. Nechci kazit tohle ráno, chci si ho užít. Ale chci si užít i ty další věci, pokud nějaké budou a ty budou jen za předpokladu, že si o tom nějak rozumně promluvíme.

„Sama to moc nechápu," zamumlala neslyšně.

„Ale vím, že se mi to teď nechce řešit," dodala.

„Mně taky ne, ale... já tu za měsíc už možná nebudu, víš to, že jo?"

„Na to se fakt zapomenou nedá," protočila podrážděně očima.

„Promiň, já jenom..." započal jsem.

„Je mi to fuk," přerušila mě, na což jsem nechápavě zamrkal.

„Je mi jedno, že odjedeš. Líbilo se mi to a jestli i tobě, nemám problém to něco zase zopakovat. Nechci, abys tím, že s tebou dobrovolně dělám a možná ještě udělám různé věci, nabyl dojmu, že jdu snad s každým, ale tak trochu doufám, že mě znáš natolik, abys věděl, že to není pravda. Mám tě ráda a chci si užít chvíle s tebou teď bez ohledu na to, co bude pak."

Vstřebával jsem všechno, co mi řekla a popravdě netušil, na co bych měl reagovat jako první. Rozhodl jsem se ale pro jednu, zcela zásadní věc. A pak až budou následovat ty ostatní.

„Taky tě mám rád," úousmál jsem se měkce.

„A rozhodně si nemyslím, že bys byla ten typ holky, která randí s každým na potkání. Jen jsem zkrátka považoval za důležité si to vyjasnit."

Ulevilo se mi, že to vidí takhle. Asi mi bude smutno, až přijde na můj odjezd, ale aktuálně je mi to fuk. Co bude, to bude. Teď je tohle a já to chci. Chci z toho vytěžit, co nejvíc, to půjde.

„Dobře," její modré oči trochu zněžněly.

Moc jsem si přál tady jen ležet a dál se s ní mazlit. Oba jsme ale museli vstát, protože nás volalo to slavné seno, které se bohužel samo do stodoly neuklidí. I když... seno nás de facto spojilo dohromady. Asi bych mu měl být vděčný, což?