Schovej se a najdi [Jimin]

21. kapitola

Dal jsem si skvělou snídani a docela se těšil na práci venku, protože tam krásně svítilo sluníčko. Jenže kolem deváté mi zazvonil mobil. Byl jsem překvapený, ale hned mě napadlo, že by to mohla být policie.

A taky, že jo. Řekli mi, že během dneška mám přijet na stanici. Údajně mě tam očekává detektiv, se kterým jsem jednal v Londýně. Přiznávám, že mi to trochu zkazilo náladu. Veškerá ta věc s vraždou a svědectvím mě díky Lucce alespoň na chvíli netrápila. A teď se mi to tak připomnělo.

Řekl jsem proto Edovi, že musím do Ostravy. Psychicky jsem se připravoval na dlouhou cestu vlakem, ale Lucka se nabídla, že mě tam odveze. Seno očividně nebylo tak akutní a Ed nám oběma dal zelenou.

Proto jsem hned po snídani vyrazili.

„Luci," oslovil jsem ji a sledoval, jak kýve hlavou na náznak, že poslouchá.

Oči však neodtrhla od vozovky.

„Budeme mít ve městě chvíli času?" zeptal jsem se.

„Asi jo, určitě si někde zajdeme na oběd, proč?" usmála se a nastavila svou ruku.

Ihned jsem pochopil její záměr a propletl prsty s jejími. V žaludku mi příjemně zaškubalo a pro sebe jsem se musel taky pousmát.

„Potřeboval bych se nechat ostříhat," druhou rukou jsem se zatahal za ofinu.

Štve mě víc a víc, nehledě na ty odrosty.

„To by neměl být problém, zkusíme se někde zastavit a zeptat se, jestli mají volno," odpověděla, a pak na mé zklamání naše ruce rozpletla.

Zesílila rádio, ve kterém hrála zrovna nějaká česká písnička. Očividně byla její oblíbená, protože se ihned dala do zpěvu spolu se zpěvákem.

Bylo srandovní ji takhle sledovat. Pohodlně jsem se usadil a měl co dělat celou dobu, až dokud jsme nepřijeli do Ostravy. Jakmile se přede mnou objevil nápis Policie, sranda mě přešla a žaludek se pro změnu nepříjemně zatřásl.

A vevnitř to nebylo o moc lepší. Byl jsem rád, že je tady ona se mnou a na recepci řekla, co tu děláme. Chvíli jsme čekali, a pak se tam zjevil detektiv, kterého jsem po obličeji poznával. Mával na mě, ať jdu za ním.

„Počkám v autě, stejně tam s tebou nemůžu."

„Tak dobře, budu se snažit to urychlit," odpověděl jsem jí, přestože netuším, co po mě vlastně chtějí, jak dlouho to bude trvat a jestli je vůbec nějaká šance, že bych délku jednání ovlivnil zrovna já.

Nicméně jsem se rozešel k detektivovi, který mě vzal kolem ramen a dovedl do místnosti, která se zas tak moc nelišila od té, ve které jsem posledně vypovídal.

„Jak se vám daří pane Parku?" pokynul mi, abych se posadil.

„Dobře, děkuji," odkašlal jsem si a snažil se uklidnit své bušící srdce.

Moc klidný jsem však celkově nebyl. Tohle místo na mě zkrátka nepůsobilo dobře.

„To rád slyším a věřím, že vás potěším, když řeknu, že za tři týdny se bude konat soud," usmál se, až mu skoro zmizely zelené oči.

„Už za tři týdny?" div jsem se nezajíknul.

To je zatraceně brzy. Vím, že to mělo být asi na dva měsíce. Sám mi to přece říkal. Jenže naráz mi to přišlo moc rychle. Co Lucka? Co... co budu dělat a jak jí to povím?