Schovej se a najdi [Jimin]

7. kapitola

„Toho mobilu je mi fakt líto," zamumlala Lucka a pohled upírala na nejnovější model Iphone, který byl v dost bídném stavu.

Podařilo se mi ho sice rozjet, ale ta obrazovka byla fakt tak hnusná, že z toho akorát bolely oči.

„Už to neřeš," mávnul jsem rukou.

Prostě ho buď opraví nebo si koupím nový. Za poslední rok jsem vystřídal telefony dva. Další do třetice mě už nezabije.

„Ve Frýdku-Místku by snad mohla být přímo specializace na tenhle druh. Zkusíme to tam nechat opravit nebo si můžeš koupit nový," řekla na půl to, co jsem si i myslel.

„Stejně to byl šrot," uchichtl jsem se tiše a vzápětí přidal poděkování, protože předeme položila zeleninový sendvič.

Bylo asi devět ráno. Ed už byl dávno na poli a určitě pracoval. My dva jsme měli dnes na starost jediné – zajet nakoupit do města. Tentokrát jsem se rozhodl s Luckou jet. Nejen kvůli mobilu, ale pak jsem si i všiml, kolik toho posledně přivezla. Přišlo mi vhodné pomoci, když můžu a nemám žádnou jinou práci. Přece jen, já tady u nich taky jím a rozhodně ne málo.

Docela vážně jsem začal uvažovat nad tím, že začnu alespoň běhat. U nějaké té práce si sice taky máknu, ale je to celkem nic oproti tomu, na co jsem byl zvyklý. Přijdu o veškerou fyzickou kondici a začnu přibírat. O což fakt nestojím.

„Telefonu za dvacet tisíc říkáš šrot?" pozdvihla obočí a zakousla se do svého vlastního sendviče.

Byla v něm spousta zeleniny, ale nejvíce mi chutnal ten chleba, který byl čerstvě upečený. Hrozně jsem si oblíbil chvíle, kdy ho ona pekla. Teda... když ho dala do jejich domácí pekárny. Překvapilo mě, jak je ten proces jednoduchý – člověk tam strčí všechno, co je potřeba, zapne program a za necelé tři hodiny má hotový chleba. Když se dopékal, šlo to cítit div ne celým domem.

„Jak dlouho vydrží mobil tobě?" přestal jsem přemýšlet o chlebu a raději se soustředil na naši konverzaci.

„Tak dva-tři roky. Ale je minimálně o polovinu levnější než ta krása, co máš ty," hodila na stůl smartphone.

Příliš se nelišil od toho mého na pohled. I obrazovka byla stejně velká.

„Co je to zač?" zvědavě jsem si to prohlédl.

„Xiaomi, vyrábějí to Číňani a stojí asi čtyři tisíce," tiše se uchichtla.

Zavrtěl jsem nad tím hlavou a přemýšlel, jestli bych taky neměl zvolit něco levnějšího.

Po snídani jsme nasedli do auta, kterým mě sem Ed přivezl z letiště a dali se na cestu. Bylo poměrně pěkné počasí, ale naštěstí nebylo příliš velké vedro. Bál jsem se, že ve městě by bylo pak nedýchatelno.

„Takže náš plán bude..." na chvíli zeslabila rádio, abychom se líp slyšeli.

„Jo, poslouchám," hned jsem přitakal.

„Půjdeme najít někde ten obchod, aby sis mohl nechat opravit mobil. Pak něco musím poslat na poště, no a poslední zastávkou bude Tesco," shrnula to stručně.

„Jsem pro. Ale mobil si koupím nový, kašlu na opravu," odpověděl jsem.

Nechce se mi to řešit. Stejně za to zaplatím, tak jako tak, a pak by tu musel někdo jet a vyzvednout ho. Když si koupím nový, problém bude jednou pro vždy vyřešen.

„Jak chceš, to je na tobě," hlavu měla otočenou dopředu a sledovala vozovku.

Projížděli jsme dlouho lesem, a pak kolem velké nádrže, která se údajně jmenovala Šance. Pěkný název.

„Ty..." odkašlala si a upoutala znovu mou pozornost.

Zamručel jsem na znamení, že poslouchám a čekal, co z ní vyleze.

„Asi nemáš nouzi o peníze, že?"

Poznal jsem, že se bála, jak na tohle téma zareaguju. Byla to trochu zvláštní otázka, ale nijak mě neurazila. Proč taky? Já tvrdě pracuju proto, abych měl, co mám. Nedostal jsem to zadarmo. Nikdo z nás to nedostal. Talent možná máme a ten hraje prim, no co to ostatní? Tomu se říká neustálá dřina.

„Chceš vědět, co dělám?" odpověděl jsem jí otázkou.

„Jestli ti to nevadí," mrkla na mě pravým okem zvědavě.

„V pohodě, nemám s tím problém," promrvil jsem se na sedačce a přemýšlel, kde vlastně začít a jak to co nejstručněji shrnout.

„Že tančím, to víš," ujistil jsem se, na což ona přikývla.

„K tomu i zpívám a jsem ve skupině s dalšími lidmi. To je vlastně celé,"

Jo, to bylo hodně moc stručné. Ani jsem to tak neplánoval, ale nejspíš bude nejlepší, když se bude ptát ona, pokud ji něco zajímá.

„Aha, anglicky asi nezpíváte, že?" tipovala.

„Ne, říká se tomu k-pop, slyšela jsi o tom někdy?" upřímně mě to zajímalo.

Netuším, jak tu na tom lidi jsou. Znají nebo neznají? Netroufal jsem si odhadnout. Je ale pochopitelné, že znát mě budou spíše v Asii, kde máme nejvíce propagace. Možná někdo v Americe a s Evropou bych si byl jistý jen u několika států. No a Česká republika k nim rozhodně nepatří. Nemám ani zdání.

„Jo, Oppa Gagnam style!" vykřikla naráz.

Sotva to z ní vyletělo, upřímně jsem se rozesmál. To jsem mohl čekat. Nebo ne? Fakt nevím.

„To taky tancujete takové šílenosti?" zabublala smíchy.

„Ne to teda ne!" ohradil jsem se ihned.

Nechci tím nějak shazovat Psy, ale nechci naši tvorbu ani moc srovnávat.

„Asi bych ti měl někdy něco ukázat, aby sis to dokázala líp představit," navrhnul jsem.

„Jo, to určitě," přitakala, stále se smějíc.

Vypadala daleko hezčí, když se tak usmívala. Všímám si toho o něco víc, protože od té doby, co jsme si řekli, že budeme přátele, to dělá víc. Není tak zachmuřená a zamračená. Je to hned příjemnější a kupodivu mě i moje malá depka raz dva přešla. Sice se mi pořád stýská, ale věci tady se zlepšily a docela si rozumíme.

Zbytek cesty až do města konverzace přirozeně plynula. Konečně jsem se dozvěděl taky něco více o ní. Navzájem jsme si pokládali otázky a já se snažil si to všechno zapamatovat. Sám jsem před ní nic netajil. Rozpovídal jsem se o klucích a byl upřímně rád, že mě poslouchá a vypadalo to, že ji to doopravdy zajímá. Ona mi na oplátku řekla, co konkrétně dělá, když je ve škole. Práskla pár věcí na svého tátu, no a tak podobně. Byl to fakt příjemně strávený čas.

Ve Frýdku-Místku jsme vlezli do prvního obchodu s mobilními telefony. Nechal jsem tam starý a koupil si nový. Možná naneštěstí nebo naštěstí? Nevím, ale prodejna se zkrátka nacházela v nějakém nákupním centru a v Lucce se očividně probudila typická ženská. Ne že bych ji za ni nepovažoval už předtím, ale snadno se na to zapomínalo, když měla vlasy svázané a na sobě montérky. Nicméně jsme místo do supermarketu zamířili do ostatních obchodů, co tam byly.

Asi bych měl znít otráveně a nahlas bych to asi nepřiznal, ale fakt mi nakupování chybělo. Ochotně jsem s ní prolezl všechny obchody a přestože jediný, který jsem poznával, bylo HM, ve zbytku jsem si taky něco našel. Když jsme po dvou hodinách oba zamířili do jídelní zóny, napadlo mě, do čeho si ty věci vlastně sbalím, až poletím domů?

Chm, ještě že to tak brzy nebude, aspoň si s tím nemusím lámat hlavu.