Schovej se a najdi [Jimin]

4. kapitola

Znovu jsem se probudil do jednoho z krásných rán. Za těch pár dní tady na statku jsem si přišel odpočatý jako už snad dlouho ne. Vyloženě jsem se válel. Četl jsem knihy na svém tabletu, poslouchal hudbu a dlouho se procházel po okolí.

Myslím, že především ten klid a příroda mi takhle dobila baterky. Čas tu plynul pomalu, nikdo nikam nepospíchal. Bylo to na míle vzdálené od hektického života, který jsem v posledních pár letech žil. Nezastavili jsme se – a to doslova. Sotva jsme přišli s něčím novým, už jsme tvořili něco dalšího. Ten neustálý proces byl bez přestávky a stával se pomalu nesnesitelným. Nátlak ze strany konkurence. Cítil jsem na svých ramenou to břemeno. Byl jsem vázaný ke společnosti, ke klukům i k fanouškům, které jsem nechtěl zklamat.

Ale tady? Vůbec nikdo mě neznal. Neměli tušení, odkud jsem přišel a co tu dělám. Nikdo mě nekontaktoval za dobu, co jsem tady. Můj laptop zůstal schovaný v kufru, přestože internet tady měli. Telefon jsem sice měl, ale v zájmu bezpečnosti jsem ho měl použít jen v krajní nouzi. Takže taky vlastně většinu času ležel na nočním stolku. Používal jsem ho výjimečně.

Bylo to nehorázně osvobozující, ale pak jsem si taky uvědomil, jak se stávám na takovýchto věcech závislý. Každé ráno, když jsem vstal, jsem měl tendence sjíždět sociální sítě, zjišťovat, co je nového, popřípadě odpovídat na nějaké meily.

Teď – nic. Wifi jsem zkrátka nechal vypnutou a svět žil dál.

Statek už jsem měl více méně dobře prozkoumaný. Nebyl až tak velký, jak se na první pohled zdálo. Vedle domku, kde jsme bydleli spolu s Edem a jeho dcerou byla velká stodola. Nebojím se říct, že pomalu přerůstala dům samotný. Bylo to však hlavně proto, že musela schovat nejen spoustu zvířat, ale taky seno a traktor.

Ed na statku choval několik druhů zvířat. Byly to tři krávy a tele jedné z nich. Pak sedm ovcí a dva koně. Slepice jsem neměl šanci spočítat, protože jich tam bylo opravdu dost, a navíc je hlídal kohout, který se netvářil příliš nadšeně, když jsem se k jeho hejnu slepic přiblížil.

Potkal jsem dokonce jedno prasátko. Ed říkal, že ho prý někde vyhrál. Bylo ještě moc malé, ale pak ho nejspíš jeho osud nemine. Zakázal jsem si myslet na podobné věci. Minimálně po dobu mého pobytu je v bezpečí, protože za takovou dobu ho určitě vykrmit nedokážou.

Nezdá se, že by těch zvířat měl moc, ale co jsem stihl vypozorovat, i tak to dá dost práce. Navíc je na to sám. Minimálně přes školní rok, kdy tady Lucie údajně nebývá, protože studuje.

A když už jsme u ní, netuším, co si o ní mám myslet. Je trochu zvláštní, záhadná. Vůbec mi nesedí ke svému otci, který se ke mně chová tak přátelsky. Není na mne vyloženě zlá, ale očividně nemá náladu se se mnou přátelit. Možná mě to malilinko mrzí. Doufal jsem, že když se tu tak objevila, bude fajn se tu bavit s někým mého věku. Ale pak zase... jsem tu všehovšudy teprve týden. Věci se ještě můžou změnit.

„Co je to?" nabral jsem zvláštní polévku, moment... nebo to byla omáčka?

Bylo to husté a červené. A taky k tomu byl ten zvláštní knedlík, se kterým jsem se setkal teprve tady. Přísahám, že divnější bílý knedlík jsem neviděl. Vypadal jak chleba, akorát bílý. Divné... ale dobré.

„Kuře na paprice. Naber si i maso, jestli chceš," postrčila ke mně misku.

Bylo krásně libové, ani kousek žilky. Musel jsem se fakt krotit, abych tam vůbec něco nechal pro ni a Eda, ale jakmile vidím maso, tak jsem jak utržený ze řetězu.