Schovej se a najdi [Jimin]

12. kapitola

V akvaparku jsem se neuvěřitelně vyblbnul. Až mě mrzelo, že jsme tam nešli dřív, ale Lucka měla pořád tu ránu na noze poměrně otevřenou. Nějakou dobu se jí i špatně chodilo, ale naštěstí to nebyla hluboká rána a za chvíli o tom pomalu ani nevěděla.

Nicméně, byl už večer, když jsme vylezli z akvaparku ven. Teplo bylo pořád, asfalt byl vyhřátý od sluníčka, které pomalu zapadalo. A když jsem zacítil ten letní vzdoušek... paráda. Není divu, že se mi z Olešné nechtělo vůbec odjet. Přemluvil jsem proto Lucii, abychom si půjčili něco, na čem se dá jet a objeli celou nádrž dokola. Věci jsme nechali v autě a po posilnění svačinou, mě ona dovedla do půjčovny bruslí.

Na ty se mi zrovna nechtělo, protože na nich neumím, ale zaujalo mě tam přesně to, na co jsem si vzpomněl, když jsem poprvé tuhle nádrž dnes uviděl.

„Vážně na tom umíš?" dívala se pochybně na long board, který jsem pokládal na zem.

„Trošku, ale neboj, to bude dobrý," mávnul jsem rukou.

Bral jsem to trochu jako srandu, do kopce nás takhle oba rozhodně neuvezu, ale z kopce nebo po rovině jsme se klidně mohli svést.

„Jak myslíš, ale ne že skončím s odřeným zadkem," mumlala si pod nosem, a pak se mě chytila za ruku, kterou jsem k ní natáhl.

Přidržel jsem to svou nohou a pokynul jí, ať nastoupí. Bylo to poměrně dost velké na to, abychom se tam vlezli oba, proto jsem neváhal a vylezl za ní.

„Čeho se tu mám jako držet?" slyšel jsem, jak je nejistá.

„Ničeho, držet tě budu já," uchichtl jsem se a obmotal kolem ní své ruce.

Ani mi v tu chvíli nepřišlo divné, že jsme tak blízko sebe a já ji vlastně objímám. Tak moc jsem se těšil na jízdu. Začal jsem se pravou nohou odrážet a přestože trvalo o trošku déle, než jsme se pořádně rozjeli, rovinka se mírně svažovala a já už nás pak ani odrážet nemusel.

„A jak se brzdí?" křikla.

„Nebrzdí!" křikl jsem zpátky.

„Děláš si srandu?!"

Upřímně jsem se rozesmál, a ještě jednou se odrazil, abychom měli vyšší rychlost. Bylo to naprosto perfektní. Vítr ve vlasech a ta volnost. A nebudu lhát, Lucie u mě tak blízko se mi taky líbila.

Co nevidět jsme byli v půlce cesty a před námi byl trošku větší kopeček. Ten jsme tedy vyšli pěšky. Za ním však byl o dost prudší sráz. I bych se bál to takhle sjet i s ní, abychom si neublížili.

„Mám jiný nápad," blesklo mi v hlavě a sám jsem si na long board sednul.

Poklepal jsem před sebe a za chvíli ji měl mezi nohama – ať už to zní blbě, jak chce.

„Jooo, to se mi líbí daleko víc," přitakala, když jsme svištěli z kopečka dolů.

Je fakt, že když jsme měli těžiště tak nízko, tak se to daleko lépe ovládalo.

„Nojo, ale na rovince se to už nedá," konstatoval jsem, když jsme zastavili.

„Tobě se to asi hodně líbí, co?" zeptala se, když vstávala.

„Jo, když jsem byl mladší, občas jsem na tom jezdil. Teď jsem si, dá se říci, zavzpomínal," přiznal jsem.

Jo, to byly časy. Nechci říct, že bych to vrátil zpátky, protože v tehdejší době jsem měl jiné starosti. Moje budoucnost byla nejistá. Nevěděl jsem, jestli jednou budu tančit, jestli mě vezmou nebo ne. A když ne co bych vlastně dělal?

Tehdy mě to fakt trápilo, ale krom toho a školy, která mi otravovala život, jsem byl naprosto volný. Bylo to tehdy naposledy. Pak už to byla jen práce a nekonečná práce. Až do teď.

„Tak pojď, já na tom jet nemusím, můžeš se mě chytit a já tě budu táhnout," nabídla se.

„To nemusíš, můžu se odrážet," nechtěl jsem, ať mě tahá, přišlo mi to blbé.

„Buď ticho a dělej," popadla mě za ruku.

Pevně jsem se teda chytil, a pak jsme pokračovali v cestě. Akorát nám ubyla ta hodina, na kterou jsme měli long board půjčený. Vrátili jsme ho pak zpátky a vydali se k autu. Stihlo se mezitím poměrně dost setmět.

„Líbilo se ti to, že?" tipovala, když jsme nasedli a ona startovala.

„Hrozně moc, mohli bychom se tu někdy vrátit?" div jsem rovnou nezaškemral.

Ale fakt bych se tu ještě rád podíval předtím, než odjedeme.

„Jasně, není to daleko," věnovala mi úsměv, a pak se rozjela.

Chvíli jsme setrvali v tichosti a autem se linula hudba vycházející z rádia. Opřel jsem si hlavu o okno, a aniž bych to ovlivnil, z tmavé vozovky mi pohled ulpěl na ni.

Soustředila se na řízení.

Lucka byla docela zvláštní člověk. Jejím chováním a povahou. Je z ní poznat, že si už něco za svůj život prožila. Měl jsem nejprve opravdu strach, že se nebudeme mít rádi. Nechtěl jsem na ni být zlý, ale rozhodně jsem se sebou nechtěl nechat zametat, mám taky nějakou hrdost.

Prolomilo se to ale docela rychle a já nemůžu být více rád. Ukázala mi ze sebe zase o něco víc a já ji upřímně začínám mít rád. Netuším, třeba v tom figuruje trochu i vděk.

Za co? Krom toho, že se tu o mě v mnoha směrech s Edem starají, jako bych jim patřil, tu je i další věc. Od doby, co jsme jako Bangtan tak populární, jsem si nenašel žádné nové přátele. Maximálně to byli lidi, kteří chtěli být přátele, ale já je vlastně nezajímal. Jen ty peníze a sláva. Přestože nemám moc času na to, abych se s někým scházel, tak už párkrát jsem se s tímhle setkal a vždycky mě to hrozně mrzelo.

Jsem přece taky jen člověk, ne? Zasloužím si, aby tak se mnou lidé jednali, a ne si hráli na kamarády a u toho využívali moje jméno ku prospěchu. Pak jsem taky typ člověka, který si věci bere hodně k srdci. Snažím se to omezit, protože nástrahy číhají všude a co teprve v takovém zábavním průmyslu. Nedávám najevo své city tolik, jako tomu bylo dřív, ale uvnitř mě to stejně trápí.

Nemůžu to změnit, zkrátka to nejde. Pokud mi někdo chce skutečně ublížit, pak se mu to většinou podaří. A někdy to možná dotyčný nechce a ublíží mi stejně.

„Jsi v pořádku? Vypadáš smutně," vyrušila mě Lucka z přemýšlení.

„Jo, jenom jsem na něco myslel," odvětil jsem prostě, a pak se nadechl k pokračování.

„Díky moc."

Na sekundu ke mně hodila překvapený pohled, ale pak se hned zase dívala na vozovku před sebou.

„To je v pohodě, taky se mi to dneska líbilo," pousmála se.

„Nemyslím jen za dnešek, ale obecně. Že jsi ke mně tak hodná, a i tvůj táta. Bude mi moc líto, až budu muset odjet."

„Hodná jsem vždycky nebyla," prohodila na to.

„Jo, ale asi se to dalo pochopit. Teď si docela rozumíme a jsem s tebou rád."

Nevím, čím to bylo, že jsem byl tak otevřený. Měl jsem slabou chvilku? Možná. A pak taky v angličtině mi všechny ty věci nepřišly tak osobní, jako kdybych je měl říct ve svém rodném jazyce. Vlastně to mám tím pádem nepřímo ulehčené.

„Taky nám bude smutno, až budeš muset odejít, ale netrap se tím teď. Jednak ještě nikam nejdeš, a pak můžeme zůstat v kontaktu, když budeš chtít. Občas ti pošlu zprávu nebo fotku, co je tu nového a ty můžeš udělat to samý. A díky, taky jsem s tebou ráda," natáhla se ke mně a jemně mě strčila do ramene.

Očividně je to její oblíbená činnost, protože to dělá dost často.

„To bych moc chtěl. Chci vědět o všem, co se tu šustne, až odjedu."

„Haha, jakoby se toho tu dělo..." uchichtla se a já s ní.

A to je právě to, co tu zbožňuju.