Schovej se a najdi [Jimin]

27. kapitola

Nasadil jsem si černé sluneční brýle, a pak zapletl prsty pravé ruky do té její. Věnovala mi úsměv, od kterého jsem měl problém odtrhnout pohled, a naše ruce stiskl.

Dneska bylo vcelku pěkně, ale oba jsme se museli trošku přiobléknout, protože začátkem září začínalo být chladno. Už to nebylo na tílko nebo tričko s krátkým rukávem. Proto jsme na sebe natáhli i tenké svetry. Alespoň ale pořád svítilo slunko, takže to všechno stále vypadalo vesele. Krom teploty jsem si přišel pořád jako v létě.

Byl den předtím, než jsem měl odletět do Londýna, kde byl soud. Lucka mě proto vzala do Ostravy s tím, že přespíme u ní v bytě a na letiště je to blíž než z Bílé. Rozhodli jsme se společně vyrazit do města a já chtěl nakoupit nějaké věci, které si sebou vezmu domů na památku. Pak taky samozřejmě jsem chtěl pořídit nějaké dárečky klukům a rodině.

Ráno, když jsme sem mířili, jsem měl neustále na mysli, že jsou to poslední hodiny tady, a především poslední hodiny s Luckou. Pak jsem se ale rozhodl na to zkrátka nemyslet. Bylo to perfektní, ničeho nelituji, ale je čas jet domů. Užiju si tady ty chvíle a nebudu smutný.

„Tak co ještě?" vyrušila mě Lucka z přemýšlení.

„Já nevím, máš nějaký nápad?" rozhlížel jsem se po obchodě.

„Jo, jestli mají rádi pivo, kup jim pivo," za ruku mě táhla nejspíš do uličky, kde ho mají.

A jo! Že mě to nenapadlo, pivo tady bylo vážně skvělé. Jestli klukům udělá něco radost, tak to bude tohle.

S hořkostí mi ale došlo, že do kufru se mi toho moc nevleze. Proto jsem vzal každému jen plechovku. Už tak budu mít dost citu na to, abych to všechno zabalil.

Po cestě zpátky k ní do bytu, jsme se ověšení taškami, zastavili v drogérii, kde si Lucka potřebovala něco dokoupit. Bylo to docela přeplněné lidmi, a to především v místě, kam šla ona. Zůstal jsem proto stát opodál a raději sledoval lidi kolem.

Na chvíli jsem se zamyslel a v hlavě si začal tvořit obrázek sebe a Lucky, jak si užíváme poslední společný večer. Koupil jsem bílé víno a ingredience na večeři, kterou si uvaříme. Nechci si to příliš idealizovat, protože vím, jak je na tom Lucka s romantikou a těmi věcmi okolo... no nějaké to mazlení se mnou na gauči by snad zvládnout mohla.

Pro sebe jsem se musel uchichtnout a byl v tu chvíli rád, kolik je tu lidí, a že si mě vlastně nikdo nevšímá.

Hrozně se ale těším.

Zamrkal jsem a začal ji hledat na místě, kde jsem ji viděl posledně. Chvilku mi to trvalo, ale na konec jsem ji našel jen o kousek dál. Samozřejmě mi myšlenky putovaly k těm jejím zpropadeně upnutým jeanům a jak v nich dobře vypadá, no mimoděk mi pohled spadl taky na chlapa, který stál opodál. Nebylo by na něm nic zvláštního, kdyby neměl sluneční brýle. Jasně... taky jsem je měl, ale neměl jsem je na očích, protože jsme byli vevnitř, tak na co?

Prohlížel jsem si ho nadále a jakmile se otočil a jeho tmavé sako se pohnulo, mihlo se tam něco lesklého. Netušil jsem, jestli jsem viděl správně nebo ne, ale mimoděk se mi srdce hlasitě rozbušilo a záda polil studený pot.

Možná jsem jen paranoidní... ne, určitě jsem, no i tak se mi to nelíbilo a rychlým krokem jsem se vydal za Luckou, která od něj nestála daleko.

Naopak, stál hned vedle ní. Už jsem byl skoro tam, prostě jsem ji chtěl popadnout za ruku, odejít a zahnat ten nepříjemný pocit, který ve mně rostl. Jakmile jsem se však natahoval, někdo chytil za ruku mně.